Pozor! Na kulturu se opět šije svěrací kazajka

Umění to mělo v historii s vládnoucími elitami vždycky těžké. Díla, která se odchylovala od oficiální linie, bývala zakazována, a nezřídka i ničena. Bohužel podobné snahy vidíme i dnes.

Nechvalně známý jezuita, páter Matěj Antonín Koniáš prý nechal veřejně spálit na 30 tisíc knih. Veřejné pálení knih si později oblíbili i nacisté, zejména pak ministr propagandy Joseph Goebbels. Mistři ve vytváření nejrůznějších lidových komisí a komisariátů byli ovšem ruští komunisté. Lenin i Stalin dobře věděli, že kulturu je nutné mít pod přísným dohledem, Oficiálním, a jediným povoleným, uměleckým směrem se stal socialistický realismus, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Ideově vycházel z oslavy vládnoucího režimu a jeho přínosu v reálném životě lidí.

U nás se socialistický realismus stal oficiálním směrem po puči KSČ v únoru 1948. Propagandistické plakáty z 50. let ukazovaly velké úspěchy v zemědělství, bytové výstavbě i průmyslu, neúspěchy režimu však byly přehlíženy a zatajovány. Později, zejména v období normalizace přišly ke slovu „proslulé“ trezory, v nichž skončilo mnoho uměleckých děl všeho druhu, která neodpovídala představě tehdejšího režimu, nebo se na jejich vzniku podíleli „nepohodlné“ osoby, například emigranti či členové disentu.

Po roce 1989 přišlo konečně období svobody, a to i té umělecké. Ta už bohužel začíná být opět někomu trnem v oku. A tak se nám pomalu, ale jistě začínají znovu objevovat snahy o podvázání umění jakousi kontrolou kvality. Tu mají hlídat nejrůznější komise.

V Poděbradech například městská kulturní komise zkritizovala vystoupení legendární skupiny Lucie na festivalu filmové hudby „Soundtrack Poděbrady“, který se konal v tomto lázeňském městě na přelomu srpna a září. Vystoupení kapely totiž prý patří k negativním stránkám celé akce, protože koncert „nezapadl do konceptu“ festivalu filmové hudby.

Pražská primátorka Adriana Krnáčová chce zase zřídit komisi pro posuzování kvality venkovního umění, a to, které bude označeno za nekvalitní, odsunout kamsi na periférii.

Tyto, totalitou nepěkně zapáchající nápady a činy naštěstí zatím narážejí na odpor veřejnosti. Ten však nesmí ustat, protože představitelé „kulturní policie“ své snahy určitě nevzdají po první vlně nesouhlasu na sociálních sítích. Svobodná kultura se totiž těmto lidem nehodí do krámu. Je nepoddajná, svébytná, kritická, odmítá se zařadit do poslušného stáda, které jde za vábivou vůní koblihy či pozlátkem slibů o růžové budoucnosti bez práce.

Bojujme za svobodu umění. Je to totiž boj za svobodu nás všech. Brzy by totiž mohly vzniknout komise, které budou posuzovat kvalitu našich názorů. A ty „nekvalitní“ by mohly skončit také někde na periferii.