Já si vzpomínám, když táta ještě žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu.
Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchhle pokusech našich státníků zbavit se opozice touto snadnou cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nám nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nám. Mohl vyloučit jenom ty, kteří nehráli fair. Jenže dneska nejsem tak docela jistý, že komunisté vůbec kdy hráli fair. Oni totiž ve skutečnosti nikdy neuznávali, že by stejná pravidla platila pro obě strany. Jenže teď nám nastříleli už trochu moc gólů a taky nikde nevidím soudce, který by si troufal odpískat faul.
Tato slova pronesl Jan Masaryk, ministr zahraničí v únoru 1948. Několik dní poté ve věku 61 let za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.
V poúnorové vládě Klementa Gottwalda nahradil Jana Masaryk ve funkci slovenský komunista Vladimír Clementis. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen, o rok později byl odsouzen na smrt a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován.
Dva tragické případy, které ilustrují komunistické počínání. Vraždy, falešná obvinění, žaláře, popravy, rehabilitace. To je svět komunistů, kteří kdysi prý chtěli stvořit nového lepšího člověka.
I dnešní komunisté a různí neomarxisté chtějí stvořit „nového člověka.“ Obáváme se sice návratu nacismu a fašismu, který v Evropě řádil necelých dvacet let, ale téměř nikdo se neobává návratu komunismu, jehož teror trval zhruba 70 let a v mnohém nacismus i převyšoval.
Novodobá totalita je jiného charakteru. Jde o kulturní neomarxismus, který přichází z Bruselu a ze západní Evropy. Jeho plíživý charakter je o to nebezpečnější, čím méně si ho uvědomujeme.
Situace v dnešním světě je složitá. Čelíme nejrůznějším hrozbám. A právě toho se snaží zneužít novodobí sociální inženýři k osekávání našich práv a ke stále většímu zasahování do našeho soukromí. Díky nejrůznějším nařízení a příkazům ztrácíme postupně svojí svobodu.
Čelit tomuto trendu lze. Ovšem měli bychom se mít velmi na pozoru před skokem z neomarxistického bláta do pořádně hluboké louže. Názor, že společnost je třeba řídit jako firmu v čele s jedním osvíceným bossem, totiž nebezpečně připomíná volání po návratu Stalinského absolutismu.
