Legendy versus závist malých

Nedávno vyšel v Mladé Frontě Dnes komentář Vojtěcha Varyše s názvem „Tragická zpráva o odkládaném konci“. Autor se v něm opřel do divadelního představení Čochtanův divotvorný hrnec i ředitele Divadla Semafor Jiřího Suchého.

Podle Varyše patří Suchý k těm umělcům, kteří neumějí včas odejít ze scény. Sledovat jeho trápení na jevišti je prý trapné a smutné. Zřejmě nejvíc však Varyšovi vadí, že Divadlo Semafor získalo na tento rok grant vyšší než 7 milionů korun. „Neoficiální informace z pražského kulturního světa říkají, že grant pro Semafor je obecně brán jako jakýsi fešácký důchod pro jeho principála a zakladatele Jiřího Suchého. Jeden by se možná ošíval, zda jsou Suchého zásluhy o českou kulturu tak vysoké, aby penzička stála za tak velkou dotaci,“ napsal Varyš.

Dlouhodobě se netajím tím, že současný systém udělování kulturních grantů na magistrátu nepovažuji ani zdaleka za ideální. Jednotlivé žádosti totiž posuzuje komise, která je složená z odborníků bez jakékoli politické odpovědnosti. Za mnohem lepší a transparentnější bych považovala, kdyby o grantech rozhodovali volení politici, kteří by svá rozhodnutí museli obhajovat před voliči, jejichž veřejné prostředky se rozdělují.

To ale nic nemění na tom, že článek pana Varyše považuji za nehorázný. Mluvit v souvislosti s grantem pro Semafor o fešáckém důchodu pro Suchého, či dokonce zpochybňovat jeho zásluhy o českou kulturu, je ukázka drzosti a toporné snahy povyskočit si a zviditelnit se na úkor legendy. Tou totiž Jiří Suchý je nade vší pochybnost, stejně jako Semafor, jehož je dlouholetým ředitelem.

Dokazují to generace fanoušků, kteří se chodí do Semaforu pobavit, zasmát, ale rovněž popřemýšlet o kritice neduhů společnosti, kterou Suchý léta zcela nenásilně do svých textů vtěluje. Je samozřejmé, že se tvorba Semaforu nebo Suchého osobně nemůže líbit všem. Zavděčit se každému nedokáže žádný umělec na světě. To je zcela normální. Redaktor Varyš měl pochopitelně plné právo představení zkritizovat, pokud k tomu viděl důvody. Jeho text však hranici kritiky výrazně překročil a klesl na úroveň plivání jedovatých slin plných závisti a pohrdání. Jeho obětí se přitom stal člověk, který si to rozhodně nezaslouží. Naopak si za své celoživotní dílo zaslouží dlouhotrvající potlesk ve stoje, a to i od těch, kteří třeba vůbec nepatří mezi jeho skalní fanoušky.