Současné dění na tuzemské politické scéně nelze nazvat jinak, než prvním opravdovým pokusem o likvidaci polistopadového vývoje naší země. Věřme, že jsme jen zabloudili do slepé uličky, ze které se dokážeme vrátit zpátky.
Pro všechny demokraty by to za normálních okolností byla dobrá zpráva. Komunisté slábnou, s necelými osmi procenty dosáhli nejhoršího výsledku v parlamentních volbách od svého vzniku v roce 1921. Vzhledem k celkovým volebním výsledkům ale jejich reálná moc naopak výrazně vzrostla. Mohou si diktovat podmínky, obsazují parlamentní výbory, vyjednávají s Andrejem Babišem o podmínkách podpory jeho případné vlády. Spolu s nimi v tomto vlaku jede i parta Tomia Okamury a Piráti. Tyto dvě strany se například pohádaly o tom, která bude kde v Poslanecké sněmovně sedět. Vskutku důležitý moment pro občany České republiky. Tato bizarní historka je ale pouhou třešničkou na nechutném dortu, který teď musíme všichni konzumovat.
Coby bytostná demokratka rozhodně respektuji výsledky voleb. Neupírám Andreji Babišovi právo na pokus o sestavení vlády. Zároveň však nehodlám mlčet při sledování podivného politického dramatu, které je ale přitom krutou realitou. Dokud se to ještě může, tak musíme aspoň křičet. Důvodů je bohužel spousta.
Ať už ten, že Miloš Zeman dá bez uzardění Babišovi bianco šek v podobě případného druhého pokusu (vzhledem k výsledku volby předsedy sněmovny, má Babiš defacto pokusy tři), který ještě vyšperkuje prohlášením, že nevidí problém v tom, aby Babiš v případě neúspěchu vesele vládl bez důvěry. Zeman si to sám pojmenoval kreativním přístupem k Ústavě České republiky.
Aby toho nebylo málo, tak nový předseda Poslanecké sněmovny Vondráček v pořadu Otázky Václava Moravce uvedl, že hlasování o vydání Babiše bude „úplně trošku jiné rozhodování, protože tam budeme rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu.“
Jakkoli nyní tvrdí, že byla jeho slova dezinterpretována, a že nestaví Babiše nad zákony, je evidentní, že se zde horečně staví beranidlo, kterým se určitá skupina lidí vedená Babišem pokusí zeď na konci zmíněné slepé uličky prorazit. Pokud se jim to podaří, Česká republika se změní. Stali bychom se zemí, kde nejsou ani tak důležité zájmy občanů, platné zákony a demokratická pravidla, jako to, co je prospěšné pro Andreje Babiše a jeho holding. Všichni pak dostanou na výběr. Buď se stanou součástí holdingu, prakticky Babišovými zaměstnanci, nebo zůstanou mimo. Znovu bude platit heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Tohle ale přece známe velmi dobře. Prožívali jsme to čtyřicet let. S tím rozdílem, že komunistická diktatura alespoň předstírala, že jde o vládu lidu. Nyní by to byla vláda jednoho muže. Nejspíš ne úplně absolutní, nejspíš bychom zůstali členy Evropské unie i NATO. Ovšem ne proto, že by si Babiš chtěl nechat dobrovolně ukrojit ze své moci. Coby pragmatik ví, že z dlouhodobého hlediska je strategičtější občas sklonit hlavu a na oltář konečného úspěchu přinést nějakou oběť. Stačí si vzpomenout, jako často se ohání tím, kolik zaplatil Agrofert na daních. Při pohledu na jeho celkovou bilancí, včetně dotací, které naopak pobral, je jasné, že se mu to bohatě vyplatilo.
Zda by se pomyslné proražení slepé uličky vyplatilo i občanům České republiky, o tom si dovolím velmi nahlas pochybovat. Lidé, kteří i dnes se slzou v oku vzpomínají na období vlády jedné strany, by možná spokojení byli. Nějaká práce se v holdingu nejspíš najde, pro ty loajální možná i další benefity v podobě koncertu kapely Kryštof zdarma či poukazu na pobyt na Čapím hnízdě.
Ale co ti ostatní? Lidé, kteří chtějí projevovat své názory, podnikat, nevyměnit osobní svobodu za kus žvance? Těm by začaly znovu zlé časy. Přitom právě takoví lidé jsou opravdovým motorem společnosti, která se chce posunout kupředu. Vládu oligarchů můžeme sledovat v zemích na východ od nás. Jsou to příklady, které chceme následovat? Jsou to země, kam rádi jezdíme na dovolenou a obdivujeme tamní život? Mají se tamní lidé opravdu dobře?
Ať si každý odpoví sám. Já už dodám pouze to, že náš polistopadový vývoj samozřejmě nebyl bezchybný. Dokonalá není ani Evropská unie, jejíž jsme součástí, ani Spojené státy americké, k jejichž spojencům se řadíme. Nabízejí ale cesty, po nichž můžeme jít dopředu, i když jsou občas trnité či vedou zbytečně do kopce. Pokud prorazíme zeď slepé uličky, čeká nás skluzavka, jejíž konec si raději ani nepředstavuji.
