Afrika je krásná a zajímavá. Jen je poněkud nestabilní. Platilo to v sedmdesátých letech, platí to dnes a platilo to i koncem devadesátých let, když se tým Tatry chystal na Rallye Paříž-Dakar 1998.
Když se Dakar v roce 1979 jel poprvé, projíždělo se Alžírem, Nigerem, Mali a Senegalem. Velmi náročnou trať přes Alžír si Dakar udržel až do ročníku 1988. Ročník 1989 vedl z bezpečnostních důvodů už přes Tunis a Libyi a po několika ročnících se trasa ustálila tak, že se africká část začínala v Maroku. Alžír se už do itineráře Dakaru nikdy nevrátil. Ne vždycky se navíc končilo v Dakaru – jednou se jelo třeba do jihoafrického Kapského města. Nebo v roce 1997 se jela smyčka jen v Africe, Dakar-Agadez-Dakar. Ale v roce 1998 se do Dakaru jelo, a to přes Granadu.
Než se vůbec člověk může postavit na start, musí se udělat strašná spousta věcí.
Zvenčí se může zdát, že na takový závod stačí kamion a v něm tři lidi, ale ve skutečnosti je dakarský tým mnohem větší. Celkově měl Tatra tým (přesněji oficiálně TOTAL Tatra Marathon Team) v tom roce skoro dvacítku lidí. Dvě tříčlenné posádky v závodních kamiónech, k tomu ještě jedna v podpůrném, který veze náhradní díly, ale který se taky zapojil do soutěže. A pak letecká podpora a novináři. K tomu ještě kluci na motorkách z týmu KTM Slovnaft a jejich technická podpora.
Já jsem byl tehdy jako navigátor v týmu s největší osobností, s Karlem Lopraisem a s jeho neodmyslitelnou „dvojkou“, s Radkem Stachurou. Ovšem tohle nebyla moje jediná role. Tou hlavní bylo dělat manažera týmu. Už v roce 1997 jsem si zkusil manažerskou roli kolem Dakaru poprvé. Tehdy jsem pod firmou CermAktivity zorganizoval výpravu dvou závodníků na motorkách, Ivo Kaštana a Standy Zlocha, v kategorii motorek do 500 ccm a dvou novinářů. I bez podpory mechaniků a na slabších Suzuki 350 dojeli tehdy naprosto famózně, ve své kategorii byl Ivo druhý a Standa třetí. A tohle mi otevřelo cestu, protože mne oslovili s nabídkou pánové z Tatry a upřímně, musel bych být blázen, abych to nevzal (na druhé straně, člověk musí být i trochu blázen, aby to vzal).
Rok 1997 se totiž sice povedl motorkářům, ale kamionům vůbec. Do cíle v tom roce ani jeden nedojel kvůli poruchách, několik členů týmu mělo následně vážné zdravotní potíže a do toho se objevily i neshody s organizátory. A bohužel i velké neshody uvnitř týmu.
Bylo zkrátka potřeba to celé pojmout nově. A protože jsem asi opravdu tak trochu blázen, pustil jsem se nejen do přípravy a organizace týmu s kamiony Tatra, ale opět i motorkářského týmu. Takže bylo potřeba postavit nové či staronové týmy, vybrat správné stroje a připravit je. Na konci vývoje a zkoušek byl úplně nový závodní kamion s interním označením „Puma“. Byl zcela nové koncepce s motorem Deutz. A bylo logické, že za jeho volant usedne Karel Loprais, nejzkušenější náš „dakarák“. Rychle se testovalo i ve vojenských prostorech u Senice, kde jsou nádherné pískové tratě. Karel byl s přípravou spokojený, Puma byla skvělá, ale ze začátku si i tak zkušený jezdec na ni musel zvykat… Ale o tom se ještě rozepíšu. Bylo třeba pro motocyklový tým sehnat stroje KTM a zajistit náhradní díly, oblečení pro jezdce a vše potřebné dál. Bylo třeba vyřídit obrovskou spoustu papírování a taky najít sponzory. V rámci celého týmu se rozdělily úkoly: organizační věci k samotnému závodu si vzali na starost Pepa Kalina, který se do týmu po pauze vrátil a Pepa Vrátil, dopisující novinář. Ti jezdili mezi Prahou, Kopřivnicí a Paříží. Radka Dvořáková zase vyřizovalo to šílené papírování, přihlášky, novinářské akreditace, víza, hotely, letenky. Bedřich Sklenovský měl na starosti přípravu všech tří vozů. Já a Karel Loprais jsme si vzali na starost sehnat finance. Nebyla to vůbec jednoduchá věc. Kdo někdy sháněl peníze na sport, ten ví, o čem mluvím… Karel má skvělou pověst, která otevřela nejedny dveře, já mám zase dar mluvit s lidmi a hledat shodu. K tomu Dakar a Tatra měly a pořád mají v České republice dobrý zvuk. I tak jsme ale strávili několik měsíců ježděním, schůzkami, přesvědčováním a přípravou smluv… Těch firem, které do toho s námi nakonec v roce 1998 šly, bylo hodně a všem jsem byl hrozně vděčný, jejich jména uvidíte na obrázcích kamionů. Hlavním partnerem se tehdy stal TOTAL, pro ilustraci jsem sem dal i jeden jejich reklamní obrázek z té doby. Listopad a prosinec roku 1997 byly měsíce, kdy se nikdo z nás nezastavil, většinu dnů se nestíhal oběd nebo večeře, jedlo se na cestách a za pochodu. Paříž, Praha, Mattighofen, Kopřivnice, Bratislava, pořád byl někdo prostě „na trati“. Těsně před vánočními svátky kluci odvezli všechny tři kamiony do Paříže k panu Stragerovi do jeho dílen, vrátili se domů a hned po svátcích celá ta naše obrovská banda doprovázená pozvanými novináři cestovala do Paříže na přejímky a na samotný start Dakaru 1998.
A jen pro dokreslení, jak vše bylo natěsno: startovat se mělo v Paříži 1. ledna, naše Puma dostala homologaci jen pár dní před Vánocemi… Ale všechno jsme zvládli, ještě jsme se ukázali českým fanouškům na Staroměstském náměstí i s našimi stroji a 27. prosince už jsme byli v Paříži, kde nás měl hned po Silvestru čekat start nejtěžší rallye na světě.
