Z Bíteše až do Pekingu

Občas se mě lidi ptají, jak jsem se dostal k závodění v autech na Dakaru. Obvykle si myslí, že je člověk prostě odmala blázen do aut, pak jezdí motokáry, potom nějaké lokální závody a po spoustě let a zkušeností vyrazí na extrémní

závod do pouště. Taky jsem si to myslel. Než jsem se v roce 95 bez přípravy ocitnul jako navigátor v teréňáku na trase Paříž – Peking. 

Mám střední strojní průmyslovku a kus VUT, odmala mě stroje baví, ale že bych byl fanda speciálně do aut, to nejde říct. Dostal jsem se k tomu tak trochu náhodou. Ale v 90. letech bylo možné ledacos a ani o náhody nebyla nouze.

Psal se rok 1995. Tou dobou jsem už pátým rokem poměrně úspěšně podnikal a pendloval jsem mezi Brnem a rodnou Velkou Bíteší. Jednou se na mého tátu obrátil Ivo Kaštan, už tehdy velmi úspěšný motocyklový závodník. Přišel s tím, že mají tým připravený na nejnáročnější rallye světa, Paříž – Peking, jenže jim dva měsíce před startem vypadl zásadní sponzor. Tak jestli bych jim s tím nějak nedokázal pomoct. Chybělo jim kolem půl milionu korun. Dneska se to nezdá tak moc, ale tehdy to byly velké peníze, vždyť průměrná mzda v té době byla něco přes osm tisíc.

Pak jsme se sešli. Mně se to hned začalo líbit a rozhodl jsem se jim pomoct. Začal jsem obcházet všechny možné firmy, co jsem znal, i z té naší do tohohle projektu něco šlo. A povedlo se. Ale měl jsem jedno přání: chtěl bych jet taky. Lidi z týmu zůstali tehdy trochu s otevřenými ústy, byl jsem 26letý kluk bez zkušeností, ale nakonec na to kývli. Jako navigátora si mě vzal k sobě Pepa Kakrda, ostřílený řidič. Pak už to šlo ráz naráz, protože času nebylo nazbyt – připravit našeho Land Rovera (mimochodem, je to super auto, teď na stará kolena jsem si koupil jeho novou verzi), vyřídit papíry, a už jsme byli v Paříži na startu.

Když jsme vyjeli, tak se mě Pepa zeptal, jak dobře už umím pracovat s tripmasterem, GPS navigací a roadbookem – tehdy ještě GPS běžně nebyly. Úplně popravdě jsem mu řekl, že vůbec. Prostě na to nebyl čas. Kromě toho byl roadbook francouzsky, což byla řeč, kterou jsme ani jeden neuměli. Nemůžu říct, že by pak vypadal klidně. Na druhé straně, v evropské části závodu si v pohodě vystačíte s mapou, opravdové závodění přichází až v ruské stepi a ve střední Asii. A tenhle čas jsem poctivě využil k tomu, abych se seznámil se vším tím vybavením. Od francouzské posádky jsem si zjistil, co znamená který termín a pořádně prozkoumal, jak funguje navigace. Měl jsem kliku, kromě strojů mě vždycky bavila matematika a geometrie, takže to nebylo tak těžké. A když už jsem to pochopil, tak jsem ji rovnou vylepšil a zkalibroval, což se nám pak v Asii velice hodilo. Díky takto dobře nastavenému systému jsme později byli schopni dosahovat výborných výsledků a držet jsme se celou dobu s vysokým náskokem na prvním místě v kategorii.

To už jsme ale seděli na trajektu z Travemünde do Helsinek, odkud to již bylo kousek na hranice s Ruskem. Věci vypadaly dobře, ale to jsme ještě nevěděli, co nás zanedlouho potká v Petěrburgu…