Dakar nejsou jenom jezdci. Je to pořádná karavana, kterou tvoří taky mechanici, novináři, kuchyně, dispečink, doktoři… a to všechno na zemi i ve vzduchu.
Jsou to spousty lidí. Jezdci všech kategorií, mechanici v asistenčních vozidlech a v letadle, novináři a fotografové, televizní štáby, mobilní nemocnice s doktory a sestřičkami, kuchyně, dispečink, organizátoři…
Všichni se na měsíc se všichni zřeknou civilizace, přes Vánoce si sbalí a vyrazí do Afriky (tehdy, dneska už do Jižní Ameriky). V Africe moc vymožeností nebylo. Na to jeden Francouz shrnul tak, že opravdový účastník Dakaru – „Afrikán“ se pozná tak, že přestane smrdět sám sobě. A je to pravda. Sice jsme měli zásoby čistého prádla, ale skoro po celou dobu afrického putování byla v bivacích jenom sprcha „kýblovka“ a místo WC poušť. Sprcha „kýblovka“ byl proutím obehnaný prostor, kde byla přistavená cisterna s vodou z nejbližší řeky. Příděl byl jeden, za drobnou úplatu i dva kýble vody. Většinou jsme byli špinaví, zaprášení a zpocení. Ale nikdo si nestěžoval, tady to prostě patří k věci.
V karavaně nesměli chybět lékaři, tehdy byli od Fidelia Asisstance. Měli mobilní nafukovací nemocnici, v ní několik lékařů a další personál, i několik terénních sanitek pro převoz zraněných. Taky v každém vrtulníku byl doktor pro poskytnutí první pomoci. A dokázali v těch podmínkách neuvěřitelné věci. V druhé polovině Dakaru najednou přiletěl vrtulník a na nosítkách v něm byl těžce zraněný španělský motocyklista. Krvácení do mozku. Bylo nutné okamžitě otevřít hlavu a odsát. A oni to v tom nafukovacím stanu uprostřed pouště zvládli. Hned potom musel ale letět do nemocnice do Evropy. Jenže byl večer a letadlo nemohlo bez světla bezpečně odstartovat. Co teď? Šéf soutěže vyhlásil brífink a kdo měl stroj kompletní, postavil se z obou stran podél polního letiště a ve směru startu letadla ho nasvítil. Letadlo odlétlo, a i díky tomu to ten jezdec nakonec všechno přežil bez následků.
Další skupina byli novináři a fotografové. Spousta z nich se na africké závody specializovala a byli tu jako doma. Samozřejmě většinu tvořili Francouzi, Italové a Španělé, ale měli jsme tu i naše česko-slovenské zastoupení, Pepu Vrátila a Radku Dvořákovou. V devadesátých letech ještě nefungoval internet jako dnes a všechno se posílalo faxem do redakcí. K tomu byl určený poštovní stan, kde byly faxy a telefony. Novináři fungovali tak, že se vždy ráno po snídani přemístili do dalšího bivaku, vybrali vhodné místo pro celý tým, nejlépe poblíž jídelny, nebo letadel. Pak sledovali dění na trati a veškeré zprávy, a z toho připravovali denní reportáže pro české a slovenské noviny. Občas také telefonovali do rádií nebo do televize – většinou měli předem daná vysílací okna, do kterých se museli trefit.
Dakarskou karavanu tvoří i celá eskadra letadel a vrtulníků. Piloti v Africe jsou zajímavá sorta lidí. I mezi nimi jsme měli několik kamarádů. Hodně tam létali Rusové. Ti byli vždy velmi přátelští, rádi si po večeři povídali o všem možném. Létali pro soukromé transportní společnosti. Velcí kamarádi byli dva rakouští piloti, co vozili střídavě novináře a mechaniky. Bodří chlapíci ve zralém věku, kteří když zjistili, že máme slivovici, podle nich zázrak přírody, tak skoro každý večer přicházeli na kus řeči a samozřejmě na kalíšek zázraku. Skamarádili jsme se i s Pierrem, který uměl po mámě česky – jinak byl po tatínkovi Belgičan, žil v Paříži a pracoval jako pilot v Africe. V závěru Dakaru přilétli o Češi z Ostravy s Turboletem.
V téhle velké skupině lidí, kteří spolu fungují v dost náročných podmínkách, je tradičně velká kultura spolupráce a vzájemné pomoci. Pamatuju si třeba na to, jak za námi v jedné z prvních afrických etap přijel na motorce Heinz Kinigadner, manažer továrních týmů KTM. Uvíznul jim tehdy v dunách servisní kamion s gumami a jestli bychom jim je nevzali my. Vypadalo to na pomoc na jednu, dvě etapy… no, a nakonec jsme jim je vezli až do Dakaru. Za to jsme pak dostali mimořádně velkou láhev skotské a na oplátku nám odpustil účet za náhradní díly pro naše motorkáře.
