V minulých dnech jsme si připomněli hned dvě velká výročí. Konec první světové války a takzvanou Křišťálovou noc.
Mezi hlavní příčiny první světové války patřil nacionalismus a militarismus; samozřejmě politické okolnosti. K jejímu vypuknutí pak stačila vlastně „záminka“.
V pozadí tzv. Křišťálové noci, běsnění, z jehož důsledků se západní svět, jak ho známe, vzpamatovává dodnes, stál promyšlený a dlouhodobý plán pogromu a zavedení tvrdých protižidovských opatření. Také k rozpoutání tohoto teroru stačila pak už jen „záminka“.
Bylo to vlastně jednoduché, protože dlouhé měsíce a roky byli lidé zvolna zpracováváni dovedným používáním slov. Slov, která hrubla, slov, která posouvala hranice do stále nižších pater slušnosti, vychování, soucitu, lidskosti. Slov, která vytrvale nějakým způsobem formovala realitu. Nešlo by to však bez lidí. Spořádaných lidí, kteří chtěli hezky a klidně žít a vychovávat děti. Nic víc. Těch, kteří toto všechno slyšeli, četli a vnímali a říkali si, nás se to přece tak úplně netýká. Nebo: není to nic vážného, z toho nic nebude. Nebo: Co když na tom něco je? Případně: Nebudu se do toho plést. A mlčeli. Nebo se přidali. A hranice klesala níž, až nebylo kam.
Jakou cenu svět zaplatil, víme. A v mnoha ohledech platíme dodnes. To mějme na mysli, když dnes slyšíme označování těch, jejichž hlas se ve veřejném prostoru „nehodí“, jejichž hlas říká nepříjemné pravdy, klade nepříjemné otázky nebo těch, kteří nám jenom nastavují zrcadlo našeho konání. Slabí, nemocní, znevýhodnění, jiní. Zaměřit na konkrétní skupinu lidí a postavit ji na pranýř negativní pozornosti je mimořádně ubohé. Často předváděné z míst, odkud čekáme vzor nebo návod, co a jak činit. Varuji před tím. Jako ten, co se nehodí, může být v příští minutě označen kdokoli. Já. Vy.
Síla slov je obrovská. Umí z dobrého nadělat zlé. Ale i naopak. Pořád v to věřím.
