Pár dní a bude to přesně dva roky, co Rusko začalo válku na Ukrajině. A jinak, než válkou tuto agresi nazvat nejde. Byť to ruská propaganda od začátku ostentativně označuje jako speciální vojenskou operac
Nazývejme věci správnými jmény, protože jak jinak označit stav, situaci, dění..., kde zbytečně umírají tisíce lidí? Nutno dodat, že nejen vojáků, ale i civilistů, včetně dětí, které mohly mít celý život před sebou! Po celou dobu je rétorika Putina a jeho věrných zcela účelová, zkreslená a povrchní – šli jsme bránit naše lidi! Skutečnost, ruské pojetí takové pomoci, je děsivé, krvavé, nebezpečné! Válka na Ukrajině by mohla být specifická, ale ve své podstatě není. Vznikla úplně ze stejných megalomanských choutek – to ani nejde označit za pohnutky nebo důvody –, jako druhá světová válka. A jsou zde i další nepříjemné analogie! Punc skutečného nebezpečí tomu dává ne zase tak dávná historická zkušenost s velkým sovětským bratrem. Ukrajinská, evropská, světová...
Proto úplně nejde pochopit myšlení typu „to se nás netýká, to je daleko“ nebo ještě hůř „to není naše věc, ale problém Ruska a Ukrajiny, ať si to vyřeší mezi sebou“. Ony by si to tyto dva dosud svébytné státy mezi sebou asi nějak časem vyřešily. Časem... Jenže je hloupé a nebezpečné strkat hlavu do písku před jasnou skutečností, co by se stalo, kdyby zvítězilo Rusko. S jistotou pak lze vsadit na kartu: svobodné, demokratické státy vzešlé z bývalých sovětských republik by byly minulostí, Velké Rusko budoucností, bývalé nedobrovolně dobrovolné proruské satelity v Evropě by se vrátily na své oběžné dráhy kolem Moskvy! To skutečně chceme? Za to by nám to současné zavírání očí stálo? Nikdo přeci neříká, ať pošleme naše muže, naše syny na válečnou frontu na Ukrajinu! Formy a možnosti pomoci jsou různé a my, stejně jako velká část světa, volíme právě tuto cestu. Rusko by moc chtělo být moderní zemí 21. století, ale příliš v něm zůstává otisknuta jako minulost. A to se vším všudy! Manýry z epochy Ruského impéria, velkopanské móresy, sklony k megalomanii, brutalita namixovaná s krutostí...
Možná není bez zajímavosti, že myšlenky na obnovu Rakouska-Uherska nejsou tak časté jako představy o návratu státního uskupení typu SSSR, natož jejich snahy o realizaci.
Letos to bude už 80 let od bojů u Kyjeva, resp. o pravobřežní Ukrajinu. Tehdy, v listopadu 1943, na této východní frontě také operovaly československé vojenské jednotky. Konkrétně 1. československá samostatná brigáda pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. Je to až děsivé, jaké paralely to spolu se současným děním tamtéž vzbuzuje. Dnes může Putin pro státní televizi plameně hovořit o tom, jak je Moskva připravena ukončit konflikt na Ukrajině mírovou cestou, Kyjev a Západ že však nemají zájem... Ale jak mu jde uvěřit, navíc když spolu s tím jedním dechem říká, že „vše, co se děje v záležitosti Ukrajiny“ je pro Rusko „osud, otázka života a smrti“? Pryč je i terminologie typu invaze nebo speciální vojenská operace a teď už to vše nezastřeně prošpikovává výrazem válka!
Válečná mementa minulosti je třeba si stále dokola připomínat. Lidská paměť je selektivní a vlastně i krátká. A navíc, jak nás postupně opouštějí pamětníci daných událostí, hrozí do budoucna tragické až fatální chyby ze zapomnění...Proto zapomenout nesmíme. S respektem k mrtvým na bojištích Ukrajiny!
Jan Bartošek
