Státní rozpočtová politika: Titanic?

Čtení ekonomický stránek nejrůznější médií začíná být stále více a více hororovým zážitkem. Naposledy materiál o sestavování rozpočtu a jeho jednotlivých výdajových kapitolách v deníku Právo (Jiří Vavroň, 14. 8.).

Z řádků tohoto článku vyplývá jednoznačně to, co dokážu pochopit i já, jako ekonomický laik: Česko projídá svou prosperitu, nemyslí na zadní kolečka, jen minimálně splácí své dluhy a nastupujícím generacím mladých lidí zadělává na pořádný průšvih. Jde o trestuhodné a nezodpovědné chování. Odpovědnost jednoznačně padá hlavu nové probolševické vlády, již do ouška našeptávají stále silnější a stále nezodpovědnější odbory.

Proti roku 2017 je budoucí rozpočet sestavován s výdaji ještě o 100 miliard Kč vyššími. Jestliže volně cituji několik řádek textu, pak „rozpočet na příští rok počítá se zvyšováním platů státních zaměstnanců o více než 200 miliard, rychlejším růstem důchodů o 14 miliard, vyšší rodičovskou, úlevami na dopravu studentů a seniorů…“ To pak nejde o nic menšího, než o šokující nakupování předvolebních hlasů tím nejprimitivnějším způsobem. Co dřív bylo razantně kritizováno, je dnes normou. A kdo na to všechno vydělává? Živnostníci, drobní podnikatelé, rodinné firmy i nejrůznější soukromé holdingy a společnosti. Ty ale, na rozdíl hnojivářsko-pěstileského holdingu, odvedou na daních ročně více, než získají na státních subvencích. Quod licet Iovi, non licet bovi!

Prosím, abych nebyl špatně pochopen! O naše nejpotřebnější se nestaráme dobře. Zvyšovat kvalitu života občanů v důchodovém věku je správné. Zvyšovat platy zásadně finančně podhodnocených učitelů je správné. Stejně tak hasičů a všech těch, na kterých závisí naše životy, bezpečnost a naše budoucí prosperita.

V čem však spatřuji tu obrovskou nezodpovědnost a zátěž pro budoucí generace je fakt, že jde o tzv. mandatorní výdaje. Tedy platby ze zákona. Každý rok e se opakující. Ať se daří, ale i v období, kdy se Česko ocitne – a ono se ocitne – v ekonomických problémech. Nedej Bože v recesi.

Protože podle okřídleného bonmotu burziánů a investičních makléřů platí, že „co jde nahoru, musí jít někdy i dolů“.

V mlžném oparu jednotlivých rozpočtových výdajových kapitol se pak ztrácí jasné a závazné investiční peníze. Okřídlené „nekecáme, makáme“ je podle všech indicií jen vypouštěním ohřátého vzduchu bez konkrétních výsledků. Slibem přeci neurazíš. Obávám se, že jedinou politickou vizí nejsilnějšího Hnutí v Česku je „po nás potopa“. Využít všech možných i nemožných prostředků k vlastnímu obohacení. Teď jedu na vlně, co bude za čtyři roky, deset let mě nezajímá. Mise splněna! Spálenou zemi převezme někdo jiný? Fajn, budu se houpat v křesle na své ekofarmě a od srdce se chechtat.

Ekonomové uvádějí, že „zákony jsou dnes tvořeny tak, jako se v budoucnu již nikdy nemohlo být hůř a naší ekonomice se bude navždy dařit. To je utopická představa, která povede k bolestivým úsporným opatřením s příchodem krize“. Takové řádky jsou pro mě jako poslance hororovým a současně dilematickým čtením. Jak velmi často zmiňuji, jsem spořivý Jihočech. Investuji do svých dětí a nezadlužuji se nad míru, která je pro rodinný rozpočet únosná a její prosperitu neohrožující. Proto říkám, že nechci a nebudu podporovat plošné rozhazování peněz bez koncepce a vize, kde na všechno v budoucnu vezmeme peníze. Česko nesmí být novodobým Titanicem.