Politika dvojího metru aneb Jeden metr na motorky, druhý na klokánky…

Není metr jako metr! Někomu se za „špatné hospodaření a chybná ekonomická rozhodnutí“ dostane pomoci (finanční), jiný je za stejných výtek trestán, až likvidován.

A já pořád nerozumím tomu, kde je ta hranice, to zásadní kritérium, které převáží misky vah rozhodování mocných. Na mysli mám „záchranu“ motocyklové Grand Prix v Brně versus „likvidaci“ Klokánků, zařízení pro děti v tísni, provozovaná Fondem ohrožených dětí.

Informace o tom, že se ministerstvo mládeže, školství a tělovýchovy spolu s městem Brnem a Jihomoravským krajem zasadí o další pokračování závodu motorek na okruhu v Brně, asi mnohé fandy potěšila. Nedivím se. Divím se ale zdánlivě drobným detailům, resp. rozdílům v přemýšlení, náhledu a rozhodování. Argumentem pro finanční injekci pro Grand Prix v Brně je mimo jiné její, cituji, z médií, „přínos pro celou Českou republiku jak z pohledu cestovního ruchu, tak v oblasti daňové…“. Tomu také rozumím. Pomůže stát, pomůže kraj, pomůže město. Vzácná shoda. Čemu ale nerozumím, proč podobná shoda nepanuje v případě Klokánků, kdy se díky legislativním rozhodnutím státu dostala do finančních potíží organizace jménem Fond ohrožených dětí, která Klokánky a další typy zařízení pro děti v nouzi provozuje. Fondu ohrožených dětí je vytýkána milionová zadluženost, neefektivní financování, nedostatečné přizpůsobování rozsahu činností reálným finančním možnostem, chybná ekonomická rozhodnutí apod. Objevují se výhrady k malé nebo nulové finanční angažovanosti rodičů dětí, v návrzích moudrých rádců je doporučování vícezdrojové financování zahrnující nejen stát, ale i ministerstvo, kraje, obce a města, doplněné o sponzory a dárce. Dobře myšlená rada, pravděpodobně hůře proveditelná realizace. Léta opakované finanční až existenční problémy FOD způsobují právě opožděné výplaty sociálních dotací, které stát novelou zákona převedl na kraje, aniž by ale definoval termíny. A proč vyplácet peníze včas tam, kde čas není určen? Dochází tak k několikaměsíčním prodlevám v přísunu peněz z tohoto zásadního zdroje. Po tuto dobu FOD fungoval především díky sponzorům a překlenovacím úvěrům. Nemalý dík za pokračování provozu pak patří samotným tetám, které o děti pečují zadarmo, protože na mzdy zkrátka není! Tak kde je ta vytýkaná chyba v ekonomickém vedení FOD? Na první pohled jsou dlužné částky FOD děsivé, alarmující, ale otázkou je, kde hledat skutečného viníka? A tak se v této souvislosti a nad rámec toho všeho ptám: Jak je možné, že na záchranu motorkářského závodu peníze jsou a v případě poskytování kvalitní péče o děti v nouzi strkáme hlavu do písku a spíše hledáme řešení minimalistická?

Co je tedy skutečně (ne)efektivní a (ne)hospodárné vedení a kdy za něj jako stát pomáháme a kdy jej trestáme sankcemi? Je opravdu tak trestuhodné snažit se novým, zákonem daným, podmínkám přizpůsobit, i když jsou nekoncepční a nespravedlivé? Jak je to v demokratickém státě vůbec možné a jaké jsou cesty nápravy? Provozovatel Grand Prix v Brně je evidentně našel, byla vůle na všech stranách. Děti týrané a opuštěné na to ještě čekají a já doufám, že zvítězí zdravý rozum a smysl pro společenskou odpovědnost. Že si uvědomíme, že dobře vedené děti jsou základem zdravé společnosti. Říká se to o rodině, souhlasím, ale když už jsou případy, kdy některé z rodin ve své funkci zklamaly, selhaly, stát by měl ve spolupráci s dalšími subjekty najít řešení, jak dětem z těchto rodin zajistit adekvátní, kvalitní a především prorodinnou péči.

Současné vedení ministerstva práce a sociálních věcí kladlo Klokánkům v posledních měsících řadu podmínek, na jejichž splnění závisela vůle k dalšímu jednání. Každá jednotlivá byla splněna! A přesto stát, respektive ministerstvo práce, neudělal jediný vstřícný krok vůči Fondu ohrožených dětí. Hrozí rozpad celé organizace. Hrozí ekonomický kolaps. Hrozí zánik. Jak je tohle možné? Kdo může mít zájem na devastaci takové činnosti? Proč? Před dvěma měsíci jsem popsal, že FOD překáží zavedení Norského modelu, který je byznysem pro doprovázející organizace pěstounů. Dnešní rozhodnutí mě jen utvrdilo, že jsem měl pravdu.

Autor: Jan Bartošek

(Pozn. Autora: Fond ohrožených dětí se od roku 2000 postaral o bezmála 6000 dětí. V Klokáncích se nerozdělují sourozenci a přijímají se okamžitě od 0 až do 18 let. Často i s domácími mazlíčky. Děti žijí maximálně po čtyřech se svou tetou a samy si vaří, nakupují, zkrátka jsou opravdu jak u tetičky. V každém Klokánku je i společenská místnost a zpravidla zahrada, kde probíhají bez problémů setkání s biologickou rodinou dětí. Tím se nenarušují vztahy a vazby. Klokánky obdivují i odborníci ze světa.)