Trestní řád České republiky je založen na presumpci neviny. Osobě, zjednodušeně řečeno, které není prokázána vina, nemůže být vyměřen trest! Analogicky by tato zásada měla platit i pro konání jiných státních orgánů.
Finanční úřady se však v posledních letech vydaly cestou opačnou. Stačí, že „berňák“ nabyde obavy z toho, že podnikatel v budoucnu nemusí zaplatit daň z přidané hodnoty a uvalí na něj tzv. zajišťovací příkaz. Obstaví účty, zabaví majetek… V praxi tak uplatní „presumpci viny“. Takový dojem mám v poslední době z celé řady množících se indicií a zpráv. A to je více než nepřípustné!
Mám pro tento jev jen laická vysvětlení. Za prvé jde zcela jistě o souvislost se změnou politického stylu, který na domácí scénu zavedly nové marketingové politické subjekty. Zploštit politický program na floskuli o živnostnících a podnikatelích jako podvodnících a zlodějích, díky nimž klesá prostému občanovi životní úroveň, přinesla evidentně své ovoce. Pod soustavným přímým i mediálním tlakem pak státní byrokraté začnou uplatňovat finanční pravidla způsobem vymahačů výpalného. Takové jednání nelze klást za vinu pouze samotným finančním úředníkům, protože i zde, a to nijak neshazuji, platí „bližší košile než kabát“. I zaměstnanec finanční správy má opodstatněné obavy o své pracovní zařazení a životní úroveň.
Soudce Nejvyššího správního soudu (NSS) Karel Šimka říká, jak jsem se na ihned.cz dočetl, že „podoba zajišťovacích příkazů by měla být nastavena tak, aby firma mohla v omezené podobě dál fungovat“. Souhlasím. Zásah finanční správy by neměl být likvidační, neměl by znamenat rozprodávání majetku za zlomek původní ceny a neměl by vést k lidským tragédiím. Jak soudce Šimka dodává, „hlavně je třeba, aby si lidé na finanční správě byli vědomi, že nesmí zlikvidovat nikoho, kdo je nevinný“.
Je třeba si také přiznat, že svůj díl viny na současném stavu má i Parlament. Podle současné právní úpravy je skutečně možné, aby už jen pouhý předpoklad nesplacení daně mohl vést k vydání zajišťovacího příkazu. Je-li však tato možnost v praxi paušálně uplatňována bez patřičné obezřetnosti, měl by Parlament takové kulhající pravidlo upravit.
Osobně jsem se před časem ptal bývalého ministra financí Andreje Babiše, zda tento nástroj – zajišťovací příkaz – není nadužíván, nebo dokonce pod tlakem vedení ministerstva zneužíván. Byl jsem ujištěn, že ne. Čísla však mluví naprosto jinak. V roce 2010 bylo vydáno celkem 100 příkazů. V loňském roce to už však bylo necelých 1 600 a trend pokračuje i letos. Právě v tomto „trendu“ vidím ono velké nebezpečí a tendenci k šikanování živnostníků a podnikatelů.
Bohužel ani nový ministr státní kasy za Hnutí Ano Ivan Pilný oprávněným oponentním názorům nenaslouchá. Členům vlády na nedávném zasedání kabinetu lakonicky odvětil, že „nezískal dojem, že by docházelo k plošnému používání, nebo dokonce zneužívání zajišťovacích příkazů“. Přitom ještě před nedávnem sám tvrdil, že by zajišťovací příkazy neměly být pro firmy likvidační. Nyní otočil a postavil se za postupy berních úředníků.
Chce se mi alespoň věřit tomu, že ministr Pilný skutečně vyzval šéfa Generálního finančního ředitelství Martina Janečka, aby postupy úředníků prověřil a aby do konce srpna upravili metodiku, podle níž postupují. Snad se něco stane. Všeci nekradnú a presumpce viny je i v tomto případě nepřípustná.
Autor Jan Bartošek, publikováno v deníku Právo, 17. 8. 2017
