Jakou bychom měli mít politiku bydlení?

Po přijetí nového Občanského zákoníku, který napravil vztahy mezi vlastníky a nájemníky, a v době fungujících hypoték by se zdálo, že v oblasti politiky bydlení už toho pro řešení mnoho nezbývá.

Sama vláda si také vytýčila jediný úkol, a sice řešit oblast sociálního bydlení.

Já si ale stále více myslím, že takto jednoduché to opravdu není. Koncepce bydlení do roku 2020 z dílny MMR naznačuje některé směry péče o zlepšení bytové situace u nás. Problém vidím dvojí. Velké množství konkrétních úkolů v Koncepci má podobu spíše analytickou, a za druhé, samo sociální bydlení v podobě návrhu zákona z dílny MPSV, který projednává poslanecká sněmovna, dostalo v předložené podobě skutečně až karikaturní obsah.

Je ale vůbec třeba, aby se dostupností bytů vůbec zabýval stát? Jsem přesvědčen, že ano. Pod hladinou statistik dříme hned několik problémů. Od letošního ledna se úrokové sazby u hypotečních úvěrů zvyšují. Průměrná cena bytů nabízených developery zejména v atraktivních oblastech narůstá. S deregulací nájemného a růstem pořizovací ceny bytu významně vzrostl podíl nákladů spojených s bydlením na celkových nákladech domácností, zřejmě podstatně rychlejším tempem než činil nárůst příjmů většiny rodin. Snad největším problémem pak je zejména regionální a sociálně-demografická nerovnost v takto hodnocené dostupnosti bytů. Zcela jiná je schopnost uhradit náklady na bydlení třeba v Praze či u nás v Jihočeském kraji. Na druhou stranu právě v Praze jsou byty s velkou převahou logicky nejdražší. Situace není snadná pro mladé rodiny s dětmi, pokud nemají k dispozici opravdu nadstandardní vlastní příjmy či dobře situované a zároveň štědré rodiče.

Kromě standardní podpory formou stavebního spoření a dotace úroků k hypotéčním úvěrům vidím potřebu nějakého obecného modelu, který usnadní pořízení bytu i lidem, jež sice v danou chvíli nemají dost peněz, ale zároveň je chybou nechat je spadnout do sítě sociálního bydlení.

Základní princip je velmi jednoduchý. Může to fungovat tak, že obce vloží pozemky, případně nevyužívané budovy (místo aby je takříkajíc za hubičku prodávaly developerům, kteří v nich zřídí drahé komerční prostory) a stát pomůže s lacinými úvěry. V úvahu připadá Státní fond rozvoje bydlení, Evropská investiční banka či fondy EU. Peněz je dnes dost. Co chybí, jsou smysluplné infrastrukturní investice. Byty takovou rozumnou investicí bezpochyby jsou.

Když se přidá garance vlády, bude možno pomoci mnohem více lidem. Z osobní zkušenosti vím, že je zde velká skupina lidí, kteří se chtějí zodpovědně postarat o zajištění vlastního bytu. Jen třeba nedosáhnou na několikamiliónovou hypotéku. Pokud získají možnost složit pouze určitou kauci, následně splácet byt v rozumném nájmu a v případě zájmu si ho nakonec převést do vlastnictví, budou z nich zodpovědní nájemci a majitelé.