Přeci jen mi to nedá a ještě se vrátím k událostem Listopadu 1989, resp. k tomu, co se ve stejném období stalo letos, 29 let poté. Kam jsme se jako společnost myšlenkově, názorově posunuli...
Nejvyšší velitel bolševické Státní bezpečnosti, přímý nadřízený obuškových komand mlátících pokojně demonstrující 17. listopadu 1989, člověk prokazatelně odpovědný za skartaci desítek tisíc stran svazků StB, generál Aloiz Lorenc, člověk za své činy pravomocně odsouzený, byl přizván k diskusi na akademické půdě Univerzity Karlovy.
Položil jsem si otázku: Proč, pro Boha? Skutečně naše společnost zapomněla, co tato represivní prodloužená ruka rudé „strany a vlády“ napáchala na osudech tisíců naši spoluobčanů? Kolik jich uvěznila v pracovních lágrech, vězeních? Kolik jich ve vykonstruovaných procesech popravila a také tajně umučila?
Je už naše společnost tak otupělá, že zve ke kulatému stolu naší nejslovutnější univerzity představitele sadistického násilí? Asi ano.
(Je jistě na místě ptát se, čím a proč se tak stalo, kdo za to může? Protože by to bylo na delší „povídání“, prosím, nechám to na jiný komentář.)
Tuto akci, pořádanou Institutem komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK považuji nejen za „nešťastnou“, ale i z tzv. „dramaturgického hlediska“ za zcela nezvládnutou a diletantskou.
Dobře, když už ředitel tohoto Institutu v nějakém mně nepochopitelném hnutí mysli, pan doktor Jakub Končelík, tuto debatu připustil, tak proč (znovu) pro Boha, ji moderoval „nestranný“ Karel Lovaš, autor knižních rozhovorů s tímto pánem? A vůbec se nedivím diskuse přítomnému historikovi Petru Blažkovi, kterého něco takového rozpálilo do běla.
Chápu dilema dalších panelistů, Marka Wollnera a Gabriely Osvaldové, zda se něčeho takového účastnit. Mohu mít pochopení, ale nesouhlasím.
Ale zcela zásadně nesouhlasím s názory některých žurnalistů, že demokracie je diskuse a diskutovat přeci může – protože to říkal už tatíček Masaryk – úplně každý.
Přečetl jsem si, že „pobouřené ohlasy se často shodují, že tam neměl co dělat. Vzhledem k názvu a účelu zmíněného institutu je vlastně paradoxní, co kolem této debaty vzniklo. Demokracie znamená diskusi, jak říkal Masaryk, jenže to vypadá, že diskutovat se má jen někdy, jen s někým a jen o některých věcech. Musíme poslouchat jen ty, se kterými souhlasíme? Když vtáhneme zlo do diskuse, znamená to, že ho tím legitimizujeme“?
No samozřejmě, že když „dobro“ na straně jedné, začne diskutovat se „zlem“ na straně druhé, tak ho legitimizuje. Zatím třeba ne moc, ale přesto. Jestliže však v tomto konání bude „dobro“ pokračovat, pak se může stát, že veřejnost rozdíly mezi těmito protipóly nepozná a zákonitě otupuje. To už fakt nepamatujeme na goebbelsovské, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Koneckonců nemusíme dnes chodit ani tak daleko…
Stejně tak kulhá na obě nohy argument, že kdo jiný než Institut komunikačních studií a žurnalistiky, v rámci vyváženosti „dobra“ a „zla“, musí tomu druhému prostor k vyjádření také poskytnout. Mým protiargumentem budou slova Jeana-Paula Sartra: „Snaha dosáhnout rovnováhy může vést k nerovnováze, protože někdy je taková skutečnost. Vyvážeností není pět minut Židé, pět minut Hitler“!
Dnes je běžné jak se mnozí (oprávněně) pohoršují nad týráním psů v tak zvaných množírnách. A byl by takový trýznitel pozván do debaty o chovu domácích zvířat? Troufnu si o tom s úspěchem pochybovat. Možná by byl ještě přítomnými zlynčován.
Proto říkám, že zlo zůstává zlem a s jako takovým se nediskutuje!
