Vůbec nechci pominout 17. listopad 1939, dění té doby a její vyznam. Ono to ani není úplně možné, protože je zde úzké propojení se 17. listopadem 1989 a tím i logická návaznost na odkaz padesát let starých událostí.
Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva jsem letos strávil v Praze a opět jsem v tento svátek cítil radost a hrdost. Byť se někomu stejné pocity možná míchají s určitou nostalgií, je to úměrné a odpovídající obsahu a významu tohoto dne, tak důležitého pro naši historii. Stejně tak jako nemusí každý souhlasit s vývojem a směřováním své země, i to je potřeba přijmout, protože také to k demokracii patří... A slovníkem motoristů to vlastně může fungovat i jako takové prémiové aditivované palivo pro větší výkon motoru. Co ale nechápu a s čím absolutně nesouhlasím, je agresivní zloba a nenávist, ty tu místo nemají a je třeba je postihovat.
Sledovat rozdílné vnímání událostí je sociologickou sondou do společnosti. Hodně mne mrzí, jak je v posledních letech ta naše polarizovaná a moje nostalgie 17. listopadu pramení mj. i z určitého smutku po tom, že polevila naše soudržnost, nadšení, odhodlání, stejně jako vědomí, že něco skutečně (ne)chceme – svobodu vs. nesvobodu –, ale zároveň víme, že zadarmo to není a je potřeba pro to něco udělat, nebo se třeba i něčeho vzdát atd. Tady je hodně zajímavý, a pro mne je i určitým příslibem do budoucna, vnímání na jednotlivce z pohledu věku. Ti, kteří nezažili totalitní komunistickou dobu vůbec, nebo ve velmi útlém dětství, jsou nezatíženi jakoukoli tehdejší zkušeností a případnými stesky či touhami po jejich návratu. Jde o generace čtyřicátníků a mladších, pro které jsou součástí demokracie bohužel i určité negativní aspekty (krize, nezaměstnanost, bezdomovectví...), ale je potřeba je řešit. Nadšení čerstvě dospělých (a lehce nad) z roku 1989 se přetavilo do rozdílných pocitů dnešních padesátníků a šedesátníků a ačkoli tehdy vesměs všichni cinkali svazky klíčů, dnes je najdeme v obou táborech... Mají na to samozřejmě právo, ale mrzí krátká paměť těch, co dnes volají po dobách minulých (a nemusí jít nutně o návrat až před rok 1989; děsivý je i jejich příklon k současným populistickým nebo nacionalistickým politickým směrům). Ono rozdávat lze jen to, co mám, a mít budu jen to, o co se sám zasloužím, nebo o co jsem se i já sám přičinil. Neb jak i staré přísloví praví, že bez práce nejsou koláče. A napadá mne i parafráze klasika – cosi o utahování opasků – pro doby, kdy není nejlépe, ale jedině tak se z toho dá vyjít bez zásadní ztráty kytičky. A nakonec tu máme kohorty sedmdesátníků a starších, kdy, s úctou ke stáří, postojově hraje roli tehdejší životní zkušenost a paměť. Víc není třeba dodávat...
A jak společnost pamětníků 1989 stárne, tak se různě proměňuje společenská nálada. Já pevně věřím, že převáží vnímání těch, kteří jsou nejméně zatíženi minulostí, ale zároveň budou natolik zodpovědní k budoucnosti, že nepřistoupí na rozhazovačné populistické manýry, sobecké asocialní chování, nenávistnou a segregační (z jakéhokoli důvodu) rétoriku a politiku vůbec. A v tom osobně vidím odkaz 17. listopadu a doufám v jeho zachování i pro generace těch, kteří pak už žádnou osobní zkušenost mít nebudou.
Bůh nám žehnej
