V české společnosti roste počet těch, kteří by si jednou, až přijde jejich čas, přáli zemřít doma, důstojně, milováni a opečovávaní svými nejbližšími...
Není totiž nic lákavého na tom, odcházet ze života osamocen, či dokonce hůře pouze jako „diagnóza“, někde na lůžku k tomu dosud nejhojněji využívaných institucí?
Zhruba čtyři pětiny Čechů by dnes upřednostnily odchod ze života v klidu domova a v doprovodu nejužší rodiny. V současné době je ale téměř opak pravdou. V nemocnicích u nás umírá 60 % lidí, 20 % v zařízeních pro seniory... Smutné, ale k momentálním poměrům ve společnosti, a především v legislativě, bolestně pochopitelné. Osobně tomu ale příliš nerozumím, protože zúžíme-li – pro mnohé z vás patrně necitlivě – smrt na čísla, tzn. kolik nás, jako společnost, stojí, pak uvidíme, že smrt v nemocnici je pro stát a státní rozpočet drahý špás. Argumentovat profinancovanými prostředky je v případě smrti samozřejmě nevhodné, ale když už zde nezabere smysl pro etiku, lásku, víru v sounáležitost, rovnost (účtování, resp. neúčtování téhož v nemocnici versus doma), pak nevím... Vždyť odborníky je dávno proúčtováno, že umírání v nemocnici je zdaleka nejdražší, lůžková hospicová péče je na tom ještě mnohem lépe a co teprve umírání doma za předpokladu, že má umírající stejně dostupné léky a péči lékařů a dalších odborníků jako ten v nemocnici?! Vždyť si všichni platí stejné pojištění... Proto mne nyní potěšil pilotní projekt VZP monitorující zájem společnosti o domácí hospicovou péči a její finanční náklady. V prvním čtvrtletí příštího roku by měl být ukončen, následně vyhodnocen a uvidím, možná se v blízké budoucnosti něco pozitivně změní a my konečně přestaneme před smrtí zavírat oči, přijmeme ji jako nedílnou součást života (nejen jako jeho konec), vyslechneme přání našich občanů a svým dětem ukážeme, že s úctou se dá život nejen prožít, ale také je z něj možné s láskou a úctou odejít.
