Martin Stropnický není dokonce možná ani dobrý herec. Omlouvat se za výroky Stropnického – herce jako Stropnický – ministr obrany, je nesmysl.
Je velmi pravděpodobné, že se Stropnický díky své seriálové popularitě výrazně podílel na úspěchu ANO 2011 v předčasných volbách do poslanecké sněmovny. Je dokonce i pravděpodobné, že Stropnický jako nevoják nerozumí vojenskému řemeslu. Je však také správné, že ve většině demokratických států světa je ministr obrany civilista a ne voják z povolání. Armáda totiž potřebuje být korigována „normálním“ myšlením a nejen generovat třeba i velmi vzdělané „zelené“ mozky, které o civilní společnosti mají, eufemisticky řečeno, „jiné představy“.
Kriminálka Anděl mi k srdci nepřirostla. Občas se na nějaký ten díl i podívám. Z médií jsem se dověděl, že se v poslanecké sněmovně stal „hitem“ poslední díl tohoto seriálu a televize NOVA tak získala zdarma velmi zajímavou reklamu. Absurdní divadlo ve sněmovně, kde byl zcela vážně ministr obrany interpelován v tom smyslu, aby se za výroky své herecké postavy v seriálu omluvil vojákům české armády, považuji za neuvěřitelně hloupé a ti, kdo je na adresu ministra obrany vyřknuli, opět překročili meze trapnosti k vyšším a vyšším „metám“.
Řada politiků svou práci bere tak, že při ní stihnou ještě kde co. Někdo dál stihne řídit obrovské majetkové impérium jako Andrej Babiš, někdo ministruje, poslancuje nebo „senátoří“ a zastupuje voliče v místě svého bydliště a někdo, jako Stropnický, hraje v seriálu.
Dobře, nechť je přijat zákon, který zakáže multiposlancování (zastupitel obce či města, zastupitel kraje a poslanec), který donutí každého politika zbavit se všech vazeb na vlastní podnikání včetně majetkových (to by byl velmi přínosný zákon, protože by tak zájemců o politiku dramaticky ubylo) anebo dokonce všechny funkce ve státě naopak prohlásí za neplacené a vylučující ucházet se o státní peníze v tendrech, grantech atd. atd. s tím, že by politik ve funkcí bral jakousi „minimálni mzdu“, která by se odečítala z důchodového pojištění (pak by do politiky už nešel asi vůbec nikdo). Netvařme se ale, že se něco „zásadně nesmí“ (být vedle politika hercem?) a ostatní souběhy blahosklonně tolerovat.
Stropnický jako herec těží ze své herecké popularity podobně, jako Babiš těží z povídek o tom, jak se stát má řídit jako firmy a koneckonců každý z toho, čím před poslancováním či ministrováním prošel. Václav Klaus si po volbách postěžoval, že je to další vítězství „apolitické oligarchie“. Tak to změňme! Ne tím, že oligarchům zakážeme vstup do politiky. Tím, že ostatní politici budou mnohem schopnější a oligarchy porazí. Máme ale vůbec takové politiky?
