Co ví průměrný Čech o Slovanech na německém území? Většinou nic nebo velmi málo. Přitom kousek za hranicemi s bývalým východním Německem žije národ Lužických Srbů s jazykem velmi podobným našemu. A žije, nejen formálně. Na území obývané Lužickými Srby jsou na ukazatelích směru dvojjazyčné názvy měst a obcí. A Lužičané mají něco, na co mohou být neuvěřitelně pyšní. Velikonoční jízdu.
Doslechl jsem se o této tradici docela nedávno a tento rok jsem se velikonoční jízdy v okolí Budyšína poprvé zúčastnil. O co jde? Ve vesnicích se shromáždí jezdci ve slavnostním černém obleku s cylindry na hlavách, sedí na koních slavnostně osedlaných a velmi krásně zdobených včetně mašle na ohonu a ve skupinách mezi stem až čtyřmi sty koní ve dvojřadu projíždějí mezi vesnicemi, účastní se slavnostních mší v naplněných (přeplněných!) kostelech a objíždějí třikrát kostel, kde proběhla mše za účasti početného davu obyvatel i návštěvníků – turistů.
Protože jsem se zúčastnil profesionálně vedeného zájezdu, zažil jsem toho za jeden den opravdu hodně. Nejprve jsme čekali na jedné místní komunikaci na jezdecký průvod. A abych nezapomněl – jezdci při jízdě zpívají německé a lužické modlitby. Pokud kolem vás projíždí průvod několika set koní, je to úžasný zážitek a zpěv spolu se cvakáním kopyt koní mi doteď zní v uších.
Potom jsme přejeli do další obce, kde byla na programu sváteční mše, které se zúčastnili jednak jezdci sedící v přízemí kostela, na balkoně kostela potom další občané a návštěvníci. Mše se zahajuje v latině, poté byla vždy část v jazyce německém a část v jazyce lužickosrbském. Po mši se jezdci rozcházejí ke svým ustájeným koním a v dvoustupu projedou za zpěvu písní kolem kostela, kněz jim žehná a kropí svěcenou vodou, a když třikrát objedou kostel, vyvede je kněz z vesnice a průvod se vydává dál.
Nakonec jsme přejeli do jednoho kláštera, kde jsme se zúčastnili nešpor. Poté jsme se na nádvoří kláštera jako diváci zúčastnili další jízdy asi stovky koní, které nádvoří třikrát objeli. Na závěr se jezdci na koních spolu s přihlížejícími obyvateli pomodlili (několik set lidských hlasů!) k panně Marii, odevzdali do kostela prapory a sošky, které měli při velikonoční jízdě jezdci v čele a odjeli z kláštera.
A my, plni dojmů, jsme se vydali na zpáteční cestu domů. Zdá se mi, a některé rozhovory s lidmi seznámenými s těmito zvyky mi to i potvrdili, že právě velikonoční jízda, tradice sahající někam k roku 1540, jsou tím, co národ Lužických Srbů spojuje a udržuje jejich jazyk. Katolická víra je součástí této tradice. Tady by pravděpodobně nikdo o oprávněnosti církevních restitucí nepochyboval. Jiný kraj, jiný mrav, řekl by možná někdo „moudře“. Nicméně, moudrosti nechme stranou. Stačilo by zřejmě trochu se nad tím, co člověk viděl zamyslet a pochopit, že víra může být tím, co lidskou společnost stmeluje. A v ní leží zřejmě i příčina toho, že národ Lužických Srbů stále ještě dýchá.
