Další migranty, kteří se nyní nacházejí na lodi v přístavu na Sicílii, nechtějí přijmout v žádné zemi EU. Itálie pohrozila, že pokud EU nevyřeší migraci, přestane platit svůj příspěvek do společné kasy EU.
I když se oficiální zprávy o výrazném poklesu počtu migrantů mezi roky 2017 a 2018 objevují se železnou pravidelností, potíže s migrací se naopak stupňují. I přes oficiální nejnižší čísla migrace si totiž stále více vlády členských států EU uvědomují, že jde o jejich přežití v dalších volbách.
Jestliže ještě před dvěma měsíci nabídlo Španělsko vylodění řádově několika set migrantů ve Španělsku, nyní už ke stejnému kroku španělská vláda nechce přistoupit. Mezitím se totiž do španělské enklávy Ceuta na africkém pobřeží naproti Gibraltaru doslova probilo několik set migrantů za použití hořlavin a dalších chemických látek. Po druhém násilném pokusu, kdy se do Ceuty probila skupina více než sta migrantů ze subsaharské Afriky, Španělsko tyto migranty během několika desítek hodin vyhostilo zpátky do Maroka. Mezinárodní lidskoprávní organizace sice postup kritizují jako odporující mezinárodnímu právu, kdy migranti neměli možnost získat například i právní pomoc, ale politické konsekvence doslova a do písmene donutily španělskou vládu jednat takto nekompromisně. Minulá vstřícnost byla totiž pravicovou opozicí ve Španělsku tvrdě kritizována a jde o hodně. Blíží se volby a současná španělská socialistická vláda nemá svou pozici zdaleka tak pevnou, aby se nemusela obávat o volební výsledek.
Na italskou pohrůžku vystoupil představitel Evropské komise s tím, že EU a Evropské komisi zvláště „nebude nikdo vyhrožovat“. Je však třeba konstatovat, že italská hrozba je novum. Samozřejmě, média, alespoň ta „proevropská“, komentují italskou pohrůžku jako politiku italských „populistů“. Nicméně, je to jen další příklad toho, že udržování povědomí toho, že problémy dělají „jen“ země bývalého východního bloku jako Maďarsko a Polsko, a možná také trochu Česko a „populisté“ v Rakousku, se stává minulostí. Migrace doslova otřásá podstatou politiky „posilování integrace“.
Také jsme mohli registrovat prohlášení Angely Merkelové, německé kancléřky, že se „Dublin“, tj. stávající pravidla imigrační politiky, přežil či že jsou tato pravidla „mrtvá“. To je jistá nahrávka pro Itálii, že se Německo snaží pomoci. Připomeňme si, že stávající pravidla zatím uznávají, že jednotlivé státy mají pravomoc řešit migraci v rámci svých zákonů. Současně, první země EU, do které migranti vstoupí, se také má zabývat jejich žádostmi o azyl. To by „nový systém“ měl upravit a zavést společnou migrační politiku, v níž by se o žádosti migrantů o azyl staraly všechny státy EU, tj. zavedl by se „natvrdo“ přerozdělovací mechanismus migrantů mezi státy EU. Proto je tvrzení některých politiků, včetně českých, o tom, že jsou „kvóty mrtvé“, minimálně předčasný jásot.
Bez velkého překvapení se zejména v německém tisku objevují zajímavé zprávy o tom, kdo by měl být novým předsedou Evropské komise po volbách do Evropského parlamentu v příštím roce. Objevují se úvahy o tom, že by právě Angela Merkelová měla ambice stát se novou předsedkyní EK. Zdůvodňuje se to tím, že Německo mělo naposledy předsedu EK v rámci tehdejšího Evropského hospodářského společenství již téměř před padesáti lety. Tehdy v době studené války však EHS fungovalo jako společný hospodářský blok s dominantní rolí národních států. Nyní, v čase EU, už tomu tak není a státy EU dobrovolně přijaly řadu omezení národní suverenity nejen v ekonomických, ale i politických otázkách. Proti tomu se v řadě států EU zformovaly silné, tak zvané „protievropské“, či „euroskeptické“ strany, které považují současný stav za chybu a požadují vrátit většinu pravomocí zpět na národní státy. V této situaci by jmenování Merkelové do čela EK po volbách do Evropského parlamentu v příštím roce znamenalo dvě věci:
1) Tradiční strany socialistů a křesťanských demokratů si udrží většinu v EP
2) Bude pokračovat snaha o další a další integraci států EU pod taktovkou Berlína a Paříže.
Jenom silné oslabení socialistické a křesťansko-demokratické frakce v EP by mohlo zabránit tomu, aby se Merkelová nestala předsedkyní Evropské komise. Nicméně, spekulace o Merkelové coby nové předsedkyni EK, má svůj původ ve vnitropolitické situaci v Německu. Merkelová je oslabena, bojuje o přežití ve funkci kancléřky a někteří politici CSU i CDU by odchod Merkelové do Bruselu přivítali s radostí.
Existuje mnoho důvodů k očekávání silného oslabení zejména socialistické frakce v Evropském parlamentu. Socialisté a sociální demokraté prohrávají jedny národní volby za druhými i ve státech západní Evropy, kde si dlouhodobě udržovaly výsadní postavení. I v Německu dopadly sociální demokraté neslavně a na „paty“ jim šlape Alternativa pro Německo. Podobně je tomu i ve Francii, kde se jednalo o naprostý debakl socialistické strany. Nápad poslat Merkelovou do Bruselu tedy může za jistých okolností projít. Zdědila by ale paradoxně plody své chybné imigrační politiky z léta 2015. Jejími plody je i současná italská vláda, rakouský příklon k radikálnímu omezení, resp. zastavení migrace, maďarská politika neposkytování bezplatného jídla neúspěšným žadatelům o azyl apod. Je zřejmé, že další „posilování integrace“ je přáním, které narazí na radikální odpor. Každý předseda EK po volbách v příštím roce bude tedy spíše „demontérem“ než konstruktérem další integrace.
