Falešný pocit bezpečí plodí nebezpečí

Velmi mne přesvědčil výkon státního tajemníka Prouzy o tom, že práce, i ta politická, bolí. Než by promýšlel patnáct variant toho, co by bylo pro Česko vhodné z hlediska Brexitu, nedělá nic.

Pavel Telička, Tomáš Prouza a Alexander Vondra se sešli k diskusi o Brexitu a Donaldu Trumpovi na ČT24 v pořadu Události, komentáře. Nejslabším článkem diskuse byl právě Prouza, který s vážnou tváří tvrdil, že je potřeba vyčkat na to co bude položeno na jednací stůl z britské strany a teprve poté přijde čas se vyjádřit. Pavel Telička argumentoval přeci jenom lépe a nejlépe si bezesporu počínal Alexander Vondra. Prohlásil, že z jeho pozice pouhého pozorovatele si je schopen najít na internetu stanovisko britské vlády k jednání o vystoupení Velké Británie z EU, ale není schopen nalézt jedinou věcnou informaci o tom, jaké jsou požadavky české vlády.

Tímto se demonstruje jedna velice zásadní vada evropských politiků, kteří v jednotlivých státech EU dosud drží politickou moc. Ta je jen pokračováním ještě do nedávna praktikované hry o „zlé EU“, která nás nutí přijmout to či ono. Jen před asi dvěma lety skončila hra na to, co se zase musí přijmout z evropské legislativy. Většinou existoval jasný rámec této hry - kvůli evropské legislativě musíme přijmout to či ono (s podtitulem „nedá se s tím nic dělat“).  Mezi lidmi tak vzrůstala averze vůči „Bruselu“ právě proto, že vláda nehájila nové zákony či směrnice proto, aby obhájila jejich existenci jasnými a pádnými argumenty, ale pouze jako „úlitbu“ požadavkům „Bruselu“.

Možná, že jste již také všimli toho, že migrační krize roku 2015 zcela změnila situaci. Najednou už z vlády neslyšíme o „přejímání evropské legislativy“ téměř nic snad s jedinou výjimkou protikuřáckého zákona. Naopak, vláda je velkým kritikem kvót a obecně řešení migrační krize na principu solidarity (třeba i ekonomicky vynucované). Je to ale ve skutečnosti jenom změna znaménka. Vláda dnes ze sebezáchovných důvodů vystupuje jako „odpůrce bruselské byrokracie“, ale opět nabízí jen v míře menší než malé vlastní pohled na řešení.

V pozadí takovéhoto postoje k EU a ke špičkám evropské politiky je však ukryta lenivost. Jistou dobu se zdálo, že vše plyne naprosto správným směrem, naše země dostává z „Bruselu“ mnohem více finančních prostředků než do společné pokladny EU platí, evropská legislativa „funguje“ (teprve migrační krize odhalila, že ne), až na „drobnosti“ Řecka a jemu podobných stále „rosteme“ a je nám spolu v Evropě dobře. Migrační krize, těsně po finanční a ekonomické krizi, která skončila „patem“ a dalším subvencováním nefungující řecké ekonomiky a rusko-ukrajinská válka, nalezla EU ve velmi oslabené pozici.  Lenost, jízda ve „vyjetých kolejích“ nejen české „standardní politiky“ vyprodukovala Brexit a vzestup dalších politických stran, které požadují radikální změnu fungování EU. Jakoby EU začala pykat za hříchy svých někdejších vůdců. Ti se snažili vnést do nové Evropy po pádu komunismu více spolupráce a unifikace s cílem zamezit budoucím velkým válečným konfliktům na evropském teritoriu. Dnes je ale nemalou částí evropské veřejnosti tato politika odmítána a ve světle migrační krize, spojené s faktickým poklesem bezpečnosti v řadě zemí EU, prochází EU zřejmě nejtěžší zkouškou své existence.

Podobně i nástup Donalda Trumpa ukázal na „překvapení“, které se v hlavách evropských politiků z Trumpa urodilo. Jasně tuto pozici deklaroval právě Pavel Telička, když postoj nového amerického prezidenta proti „globalizaci“ označil za nečekaný a chybný. Zde se ukazuje, jak realita doběhla apologety globalizace. Ta byla svého času velmi prospěšná pro východoevropské ekonomiky, když  umožnila alespoň částečně těžit z výsledků Západu do roku 1989.  Další a ještě masivnější odliv kapitálu do Asie s cílem využít ještě levnější pracovní sílu, byl skvělou zprávou pro západní byznysmeny a ekonomické teorie podporující „nevyhnutelnost globalizace“. Globalizace také vedla k tomu, že se zvýšila i vzdělanost a úroveň v zemích mimo Západ a současně se v řadě afrických a asijských zemí rozpoutaly válečné konflikty, někdy i s přispěním Západu, které byly a jsou o tom, kdo bude v těchto zemích z přínosu globalizace profitovat. Bída a války pak najednou zvedly mohutnou vlnu migrace do evropského ráje a na to prostě nebyla a není EU jako celek připravená.

Nechá se „globalizace“ zastavit? Má nejmocnější politik světa, jakým americký prezident bezesporu je, šanci něco na „obecně platné“ globalizaci něco změnit? V časech, kdy mu ne v Rusku ale zejména v Číně vyrostla bezesporu obrovská ekonomická síla? Zatím mu liberálové v USA i EU tvrdí, že je to proti lidským právům. Že svět už je o čtyřicet let dál.

Falešný pocit bezpečí a skvělé budoucnosti, který v posledních dvou letech dostal zejména v EU těžký zásah, je stále ještě přiživován těmi politiky, kteří svět počátku dvacátého prvního století vytvářeli. A přesto je nutné nahradit onen falešný pocit bezpečí a vlády lidských práv „ať to stojí, co to stojí“ novou politikou, která vezme v úvahu současný stav světa ohroženého islámským terorismem. Jde zejména o situaci, v níž lidská práva přiznáváme i zásadním odpůrcům hodnot Západu, kteří se neštítí žádného zločinu. A to je zřejmě onen zásadní konflikt dnešní doby.