Jsem poněkud v rozpacích nad způsobem vedení kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Heslo Evy Jiřičné znám ze svého mládí - tehdy nám soudružky učitelky a učitelé říkali, abychom milovali Sovětský svaz.
Přijďte k volbám do europarlamentu a mějte EU rádi. To je vzkaz Evy Jiřičné a dalších osobností z kampaně #DíkyEU, kterou mobilizuje Rada pro mezinárodní vztahy. Její ředitel Ondřej Melena postavil na Letné hvězdu z vlajky EU. S iDNES.cz mluvil o své stáži v europarlamentu, nevýrazných českých eurokomisařích a o tom, proč je kritika EU pláčem na špatném hrobě.
Netuším, zda architektka Eva Jiřičná svůj vzkaz voličům před volbami do europarlamentu domyslela do důsledků. Je sice o pár let starší než já, ale až do roku 1968 žila v Československu jako já a teprve po srpnové invazi sovětských vojsk Československo opustila. Vyhnula se jí tak éra normalizace a návratu lásky k Sovětskému svazu. Za normalizace to ale už byl více méně paskvil lásky, když dle památného vtipu obyvatelé státu předstírali, že věří vedení strany a státu a vedení strany a státu předstíralo, že má všechno pevně v rukách.
Rada pro mezinárodní vztahy, založená v roce 1994, je veřejné nevládní sdružení, které vytváří prostředí pro společné přemýšlení o evropských a globálních souvislostech naší existence. Jejím zakladatelem byl první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Podíval jsem se na webové stránky Rady a zjistil jsem, že k tématu migrace, které do značné míry ovlivňuje předvolební situaci, je na stránkách informace z roku 2011 a týká se akce výstavy plakátů, která se měla konat v Mladé Boleslavi na sklonku roku 2011. Od té doby se ale stalo hodně věcí, k nimž se Rada zřejmě ještě nestačila vyjádřit. Články členů Rady jsou tak 10 let staré a týkají se mimo jiné vyčpělé tématiky amerického radaru. Jiří Dienstbier tak pod titulkem Češi, vzpamatujme se, brojí proti americkému radaru v Brdech. Webové stránky jsou tak, mírně řečeno, „zastaralé“.
Poté, co jsme se zbavili bolševika a dostali jsme příležitost obnovit naše svazky se zeměmi západní Evropy, USA a dalšími státy politického Západu, jsem byl vděčen i za málo. Radoval jsem se, že už nebudu muset každý rok poslouchat z rádia a televize pohádky o bolševickém únorovém puči - tak zvaném Vítězném Únoru. Poté se celý březen a duben připravovat na oslavy Prvního máje s průvodem a osvobození naší vlasti hrdinnou sovětskou armádou, ke konci prázdnin si připomínat Slovenské národní povstání a pak již pilně směřovat k VŘSR a rok zakončit Měsícem Československo- sovětského přátelství.
Ouha - dnes mám opravdu velmi intenzivní pocit, že se nám do veřejného prostoru vyplňovaném ČT a rozhlasem, vrátila někdejší budovatelská doba. Zjišťuji, že snad nemine den, aby to nebyl nějaký významný den čehokoliv, na co si jen dokáže člověk vzpomenout. Někdejší komunistické rituály jsou pomalu ale jistě nahrazovány rituály novými, kterými si připomínáme konec vlády jedné strany v listopadu 1989. Už několik měsíců se tak připravujeme na 30. výročí oslavy 17. listopadu 1989.
Největší karambol co se sblížení politické propagandy někdejšího bolševického režimu a současného stavu však zažíváme deklaracemi o podpoře Evropské unie, v zásadě „ať to stojí, co to stojí“. Premiér české vlády, na kterého opoziční i „koaliční“ politici jen házejí špínu, se vyjadřuje tak, že bez EU bychom nepřežili snad ani den. V tom jediném mu většina opozičních politiků přitakává, jízlivě však dodává, že Andrej Babiš potřebuje EU jen kvůli dotacím pro Agrofert.
Právě před chvíli ukazovala ČT reportáž o stěhování Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem jako příklad nehospodárnosti. Na konci pak zaznělo, že Francie se nechce Štrasburku vzdát a tak se bude cestovat i nadále. Ta Francie, která „progresivně“ usiluje o další federalizaci EU.
Ve Španělsku byl ustaven nový parlament. Na zasedání přivedli pět poslanců obrazně řečeno „v poutech“, protože jsou obžalováni z vlastizrady. A ukazovali tak jednoho z nich, jak přísahá věrnost Španělsku jen do té doby, než vznikne samostatné Katalánsko. Pak moderátor praví, že v parlamentu zasedne poprvé od konce režimu diktátora Franka „krajní pravice“. Mají to snad být bývalí Frankovi pohrobci?
Ale i v ostatních západoevropských státech to s EU nevypadá dobře. V Itálii to vypadá na vítězství Ligy severu, ve Francii na výhru Marine Le Penové, „krajní pravice“ zřejmě posílí i v Německu, které momentálně prožívá politickou aférku jakéhosi pomateného sociálního demokrata, který si přeje demokratický socialismus.
Podle Pavla Rychetského bychom se neměli schovávat za Visegrádskou čtyřku, protože „Polsko a Maďarsko jdou špatným směrem“.
Za této situace i s vědomím toho, že evropská bezpečnost souvisí s co nejlepšími vztahy mezi jednotlivými státy Evropy, nelze dle mého soudu přistupovat k volbám do europarlamentu s tak dětinskou představou Jiřičné - mějte EU rádi! EU je bezesporu v krizi, možná v hodnotové krizi. Nevidět, že za současnou situací v EU jsou protichůdné zájmy evropských států, je pověstné strkání hlavy do písku.
Doporučuji proto něco mnohem méně idealistického než si přeje Jiřičná. Pro nový začátek by mohlo úplně stačit, kdybychom k sobě navzájem cítili vzájemný respekt a nechtěli za pětiletku jednoho volebního období europarlamentu předělat svět. Nepředěláme ho, to je jediná jistota, kterou máme.
