"Ale to jste měl štěstí na lidi", řekl mi dnes v přátelském hovoru jeden právník z prestižní advokátní kanceláře, "to jste si také mohl pěkně pár dní zabručet". Jako bych to nevěděl. Měl.Tolik právního vědomí mám taky, doktore...
Rána zleva. Ten hnusný zvuk borceného plechu. No, naštěstí to jsou jen ty plechy, jako už ostatně se mi v životě za volantem stalo několikrát. A protentokrát dokonce bez mého zavinění a škoda na firemním autě, tak to celkem beru s klidem.
Chlápek se silným ukrajinským přízvukem vylézá z auta a omluvně se tváří i mluví. V poho, ale policajty volat musíme, to jinak nejde. Byl pátek pozdě večer, a tak jsme ani na oné pražské křižovatce moc nekomplikovali provoz než přijeli a vyšetřili. Dýchli jsme, popsali nehodu, bylo to jasné nedání přednosti, a dali auta na stranu. V transportéru se zapnutými majáky sepsali protokoly a protože obě auta byla pojízdná, čekali až nám vrátí papíry a budeme moci odjet. Stalo se. Teda napůl. Kolega nehodník se rozloučil. Já dál čekal na doklady.
"Vy nebydlíte v Praze, že?" Divná otázka, slečna dopravní policistka má v ruce mojí občanku i řidičák. "Pracujete tady ale, že ano?" Další divná otázka, drží v ruce též papíry od vozu i mojí pracovní smlouvu. "Už jste dlouho nebyl doma, viďte?" Ještě divnější dotaz, co je jí do toho, ne? Ale osloven dlouhovlasou autoritou zní jen mé pokorné odpovědi: "Ne, ano, ne". Kam se hrabe Ježíš...
"Je mi líto, ale budete muset s námi na oddělení, pane inženýre. Auto necháme odtáhnout k vašemu zaměstnavateli", děla ta něžná ruka zákona. COŽE??!! bylo jediné co mi prolítlo hlavou jako reakce na tu absurditu, ale nahlas jsme vyslovil snad ještě větší: "Ale já jel přece zprava!"
Uniformovaná kráska se neubránila mírnému úsměvu: "To nemá s nehodou nic společného. Je po vás vyhlášeno celostátní pátrání. Jste zadržen."
Skrytá kamera. To je jediné možné vysvětlení a tady v té přístroji nabité dodávce určitě není problém ji nenápadně umístit. Musí tady být a ty budeš za blbce před celým národem. Vrozená ješitnost mi kázala zachovat si úroveň a převážit hodnotu humoru a tím i přízeň budoucího publika na svoji stranu: "Ale já FKÚ pátrá, chrání a pomáhá, nebo jak se to teď jmenuje, ha, ha, pravidelně sleduji a nepoznal jsem se tam." Trapný pokus.
I její předchozí úsměv se okamžitě vytratil: "Vy netušíte oč jde?", vrátila mne na zem.
"Ne, ale vy to snad víte, o co se tedy jedná?", vychladl jsem i já.
"Nevím a vám mohu jen sdělit, že pátrání po vás vyhlásila kriminálka v Domažlicích, a to v souvislosti s velmi závažným případem. Snažili jsme se tam dovolat, ale budou tam až v pondělí ráno. Požadují vaše předvedení. Do pondělí do rána tedy budete zadržen a pak převezen do Domažlic."
Šok. Co jiného byste asi zažívali vy? Vysvětloval jsem, argumentoval, že v Domažlicích jsem nebyl dobrých třicet let (to víte, my rodilí Jihočeši se vydáváme směrem na Plzeň jen s velikým sebezapřením...) Sliboval, že k výslechu odjedu sám, bez pout a na svoje náklady hned v pondělí ráno. Telefonovali, listovali v rejstřících, kopírovali moje doklady. A potom - možná proto, že my modroocí na sebe býváme podvědomě hodní - jsem od sličné příslušnice PČR dostal k podpisu lejstro, něco jako křížence podmínečného propuštění, skautského slibu a závazku ke spolupráci.
"Noste to u sebe," řekla mi ještě na rozloučenou ta policejní Miss a já bláha si naivně myslel, že kopii mi dává jen z úřední povinnosti a proto, abych nezapomněl jméno a telefonní číslo nadporučíka z Domažlic, kam mám hned v pondělí ráno zavolat a buď se rovnou přiznat anebo aspoň objednat na vynucené přiznání na místě činu.
Jako všechny ženy, měla recht ona.
Já zatím dělal jakoby nic. Firemní auto odvezl na firemní parkoviště, přesedlal do soukromého a v sobotu vyrazil za rodinou do Třeboně. Trochu oklikou, přes Budějice, kde jsem plánoval nějaké nákupy. Chyba. Když je člověk celostátně hledaný, má nikam nejezdit. A když už jede, má jet přímo, ne přes Budějovice. A jede-li už blbec přes České Budějovice, má mít auto v pořádku.
"Nesvítí vám levé přední světlo, pane řidiči", zastavila mne hlídka v krajském městě.
"Vím, před chvílí se mi to ukázalo, opravím to v Třeboni, tam jedu."
Policista si vzal do auta mé doklady, dlouze tam s nimi seděl, jeho spolujezdec mezitím vyšel za můj kufr, výhrůžně tam postával a já začal přemítat, jak rychlé jsou o víkendu policejní datové sítě, protože mi bylo jasné, že asi brzy prožiji déjá vu. A pokud jsem mohl ve zpětném zrcátku sledovat, tentokrát mne žádné modrooké rameno spravedlnosti nezachrání.
Z pomalované blikající oktávky se vysoukala celá osádka, obestoupili mne a ten s mým řidičákem v ruce zavelel: "Vystupte si!" Už žádné pane řidiči, ale zase ani žádné ruce vzhůru a tak, tak snad budou rovněž shovívaví, utěšoval jsem se a vzpomněl si na lejstro od páteční policejní bohyně půvabu a ulevilo se mi a najednou jsem mluvil asi o tři kroky před myšlením: "Mám to v kufru, můžu vám to ukázat?"
"Otočte se a ruce na kapotu," zněla pro mne nepřiměřená odpověď a pak už jsem jen překotně a přesně popsal, co jim chci a proč ukázat a že kufr lze otevřít i bez pyrotechnického robota či krimitechnika.
BYLI rovněž shovívaví a uznalí stejně jako ti v Praze. Glejt od kolegyně z hlavního města zafungoval, uvěřili a propustili mne za rodinou. Je třeba na tomto místě říci, že tam důvěry v nevinnost příběhu bylo míň. A upřímně, nedivím se, ani já jsem si zbytek víkendu moc neužil. Snad tisíckrát jsem sám sebe v duchu a možná i nahlas ptal, o co sakra jde?! Docela nervy, řeknu vám.
Pointa přišla záhy. Domažlická policie našla v autě, které jsem kdysi prodal, budoucího majitele mrtvého. A pan nadporučík se chtěl pouze optat, zda jsme se kdy osobně setkali či nějak blíže znali. Nesetkali, neznali, bylo to přes autobazar. Pro mne tedy případ skončil pětiminutovým telefonátem v pondělí ráno.
P.S.: A tak jsem tentokrát do Domažlic cestu nevážil a zatím to ani neplánuji, jakkoli je tohle západočeské město krásné...
