Opatření mají své důsledky. Mnohdy nečekané. Třeba já když mám hubu 10-12 hodin během šichty zastřenou hadrem, tak jsou důsledky fakt různé až úžasné.
Pleť na zastřeném těle mládne. O čtyři až pět dekád. Kam se hrabou kosmetické nadnárodní monopoly, pleť mám teď nádherně uhrovatou jak v patnácti.
A to je návrat do doby krásné. Jen kdybych tehdy věděl o ženských to co vím teď, to bych si sakra jinak užil. Ale každá doba i věk chce i ví své.
Když jsem já měl tehdy své mladistvé uhry, a míval touhy nenaplněné, napřel jsem úsilí do divadla. Amatérského, naivního, o to plnějšího. A hodně avantgardního! Skákali jsme na trampolíně a recitovali Kainara. Stříhali dohola malýho chlapečka, jsme křičeli do světa a doufali, že nás diváci pochopí. Někteří jo, někteří ne, vydělávat se tím stejně tehdy nesmělo....
A pak Osvobozené divadlo. Našli jsme tam jinotaje, které ani autoři nezamýšleli a chtěli je vyjádřit. Jakoby to byly jinotaje naše. Odvahu jsme měli, jsme si mysleli... Do první návštěvy "cenzora". Musíte to podat jinak, říkal a my mu rozuměli/nerozuměli a stejně jsme se poddali a upravili texty, ani nám to nepřišlo, taková to byla blbá doba. A mně to vůbec nepřišlo (to není omluva), já tehdy na zkoušky už chodil s jediným záměrem. Sblížit se s tou krásnou, prsatou, co má oči jak čert a přitom to musí být anděl.
Vždyť měla být první. Věděla to, sakra to věděla. A anděla i čerta mi naplno předvedla těsně před premiérou, abych asi to měl pěkně pohromady. Ale měla recht, na premiéru se nezapomíná.
Tak dík za ty zatracené roušky, když mně i tohle připomněly...
kainar/mišík
