Když k nám do rodiny přibyla nová čtyřnohá posila a majitelka útulku nám poradila, že "se na ní musí psychologicky, protože byla týraná", jsem si pyšně pomyslel, že nastává moje chvíle. Mýlil jsem se, jako mnohokrát dříve...
Konečně uplatním ty dva semestry psychologie, byť lidské, nadýmal jsem se v duchu a plánoval, jak to zvíře zmanipuluju do poslušnosti a oddanosti. Pýcha je smrtelný hřích, věřte tomu.
Bojí se, holka naše nová. Všech a všeho. Zejména psů. Strach vybíjí jako správná kříženka dobrmanka agresí. Tedy i dost dlouho trvalo, než si vůbec na sebe zvykly s dosavadní psí paní domácí. To už jsme dali. Následovat budou mazlíčci na patře a pak snad i další partaje. Parkoví psi na Folimance, nedejbože spolucestující psi v tramvaji (tu z pohraničí také nezná) přijdou na řadu v nejspíš hodně vzdáleném horizontu.
Svojí smečku naopak miluje. Nejmladší členka smečky je pod její ochranou od první chvíle. Jediná si k naší nové Lejdy může beztrestně dovolit téměř cokoli. Nerozlučná dvojka.
Ale k mé roli. Seznámení obou čoklic jsem skutečně zvládl na výbornou. Zejména se osvědčilo krmit je zároveň pamlsky (ruce) a hladit též obě najednou po hřbetě (nohy). Tuto pavoučí psychologii oceňovaly obě. Postupně se k sobě bez vrčení přibližovaly blíž a blíž, až jsem najednou to celé mohl organizovat už jen rukama. Dalším krokem bylo naučit je, že misky na žrádlo jsou soukromé, každá má výhradně svojí bez ohledu na aktuální obsah. To už je oříšek náročnější, zatím jsme ve fázi dvou místností a zavřených dveří, další fáze bude zahájena, až se mi zahojí kousance.
Momentálně mne ovšem zaměstnává problematika vyběhání se mladší feny. Dobrmani musejí mít patřičný energetický výdaj, to je hotová věc, jinak se všechno to, co za den ta potvora sežere, ať už legálně či ne, přemění ve psí obezitu.
"Vem jí na zahradu a posílej si jí" , považovala věc za vyřízenou žena. Těžko někomu, kdo má humanitní maturitu a z matematiky si pamatuje jen to, že zlomky už se nedají nikdy slepit zpátky, oponovat argumentem, že posílat si mohou psa dva a více lidí, ne jeden.
Naučím ji aportovat, napadlo mne. Bude běhat jak čamrda a ještě se pobavíme. Našel jsem nádherný klacek a dal jí ho očichat. Očichání proběhlo opovržlivě až bázlivě. Zvedl jsem klacek a hodlal jej odhodit. Lejdy zavrčela. Odhodil jsem jej. "Aport!" , zařval jsem zbytečně. Lejdy mi počala z vděčnosti olizovat kotník. Aha, došlo psychologovi ve mně, s klackem sis asi užila svoje a čím dál je od tebe, tím jsi spokojenější.
Nevadí, budu ti házet něco, co znáš. Pozvedl a odhodil jsem vodítko. Bez míření. Dopadlo na kraj odtokové strouhy a Lejdy nelenila a běžela si pro něj. Nemá to ještě nacvičené, sotva před ním zabrzdila a posunula ho až do oné smrduté břečky, co tam hnije. A nechtěla ho ani přinést, jen seděla vedle něj a čekala až doběhnu já.
Tak vodítko taky nebudeš moc postrádat, co? Hračku, tvojí hračku! To bude ono. Doběhl jsem domů pro oblíbený opásaný míček a hned zase dolů a odhodit. Běžela pro něj jak pominutá, vzala ho do mordy a zalezla do křoví, Jasně, to tak aby si někdo pohazoval s její hračkou. Běžím ke křoví, ale míček už nevydá.
Naběhal jsem se celkem dost, pro dnešek stačí a jdeme tedy domů. Lejdy s míčkem, já se zasviněným vodítkem a pochvalu za výcvik doma ani jeden nečekáme.
Ale něco mne stejně napadlo. Do novin zabalit kousek salámu a to zahodit. Mohlo by se snad v tom psím mozečku propojit, že noviny se nadívají u mne a tak by je mohla vyžrat a prázdné přinést zpátky. Prostě psychologie. Zítra vyzkoušíme.
O výsledku budu možná informovat. :-)
