Je to dávno, devadesátky. Československo ještě bylo. Byli jsme mladí, i já. A dostal jsem funkci. Jak to tak bývá, pýcha zaúřadovala. To ona umí.
ČSLA byla nedávnou minulostí, AČR ještě v nedohlednu. Ale válečný konflikt v Kuvajtu byl aktuální a tím i naše PVOS, kde jsem jako mladý nadporučík sloužil, měla svůj význam a dostávalo se nám celkem pozornosti. Nadřízených, médií, politiků, byli jsme in. Dokonce tak, ze za námi do Brd zavítal nečekaně i velitel nejvyšší (viz Pamětní deska)
Celkově ale armáda byla pod tlakem. Pochopitelně, staré, na útok směrem k Atlantiku zaměřené vojsko bylo přežitkem. Každodenní reo-redi, jak jsme tomu zmatku změn od shora dolů říkali, nám dávalo co proto. Přestože jsme 24/7 hlídali vzdušný prostor nad Prahou a okolím.
Jako mladý nadporučík jsem shodou okolností velel protiletadlovému raketovému oddílu. A byl na to patřičně -nemístně- hrdý. Normálně to byla funkce spíš pro majora tak o 10 let staršího. Porada na velitelství jednoho rána mě zastihla dokonce ve výjimečně revolučně namyšlené náladě.
Abych tu revolučnost vysvětlil. Fakt to nebylo tak, že všichni lampasáci byli kovaní komunisti, co hodlali poslat v Listopadu tanky na Prahu. Už tehdy se naopak ukázalo, že generační propast mezi důstojníky existuje.
Byli jsme natěšení na změny. Asi až moc.
Velící plukovník nám začal přednášet o nutnosti reforem armády způsobem, že by se za něj nemusel stydět ani sám Václavík. Kdo ho nepamatuje, vygooglujte. Staré fráze v novém hávu a nakonec v rámci demokratizace výzva ať řekneme, co my sami bychom navrhovali udělat, aby se armáda přeměnila.
No, dodnes nevím přesně, co mě to popadlo. Asi nahromadění frustrace z toho, že se jen kecá a že v reálu se toho moc nemění, ale hlavně ona zmiňovaná pýcha. Mládí.
Vzal jsem si slovo: "Já si tedy myslím, že opravdovým změnám by mohlo pomoci každé sudé úterý zastřelit za úsvitu jednoho náhodně vylosovaného podplukovníka a výš"
Exekuce plukovníků se nekonala, zato já jsem byl na popravu zralý ještě několik následujících personálních pohovorů. Můj smysl pro humor evidentně nesdíleli všichni.
