Panic

Od dětství k dospělosti bývá kolikrát daleko. A přitom může jít jen o okamžik, okamžik, chvilku, kterou doceníme až pozdějc.

     Bylo mi 16 a pořád nic. Už jsem si myslel, že to tak bude až do smrti, protože když tak dlouho nic, tak to přece se už asi nezlepší... Život skoro celej za sebou a žádná... nic.

     Toho učitele k nám na ryze klukovskej gympl přeložili z trestu. Měl prej příliš osobní přístup k žákyním někde na Litoměřicku, což se mu na gymnáziu Jana Žižky nepřihodí. A když, tak s tím ti mladí vojáčci určitě poradí.

     Byl starej, určitě už mu bylo přes třicet. Ale děják uměl učit skvěle, byla radost ho poslouchat. Dával do toho něco, co jsme nikde kromě rodin neslyšeli, až dneska to umím ocenit, byl to důraz na spravedlnost chodu dějin. Aniž by kdy vyslovil slovo disident nebo demokracie či naopak totalita, bylo to tam všechno. Byl dobrej.

     Ale to vím dneska, když jsem tak starej, že i jemu bych tehdy starej připadal. Nás, tři kluky nadchnul jinak. Budeme hrát divadlo. Pojedeme na ASUT do Povážské Bystrice, když vyhrajeme školní kolo, jen si kluci představte těch krásnejch slovenskejch holek tam, nám s jiskrou v očích sliboval. Ale musí to být něco! Nic co se učíte v literatuře, něco, co ty lidi v porotě, hlavně ženský chytne za... za... za srdce rozumíte! A slina mu na spodním rtu tak tak neukanula na zem.

     Kainar! Mišík! Mám něco, co se vám bude líbit, a navinul pásek do moderního kotoučáku.

     Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly... Tisíckrát jsem slyšel ty verše během zkoušení a tehdy vůbec nevnímal co znamenají. Byla to kulisa pro absurdní vystoupení, které vymyslel a u kterého jsme my tři hoši skákali tu na, tu okolo trampolíny, což byl jediný jevištní prvek, který kromě nás v představení hrál. Byla to moderna!

     Kluci, je to dobrý, ale chce to ženskou! Nadanou, menší než jste vy a tak trochu do kluka, aby vás nazastiňovala, nejlíp nějakou z konzervatoře nebo jinak nadanou a hlavně aby se vás neštítila. Může mít vůbec múzou políbená holka ráda vojsko?

     Našli jsme takovou, přes herečku co je se mnou příbuzná, a nadaná byla, o pár let starší než my tři a o dost mladší než pan učitel, aby ji s otevřenou náručí do souboru přijal.

     Její jediná role, kterou jsem dnes schopen si po těch letech upamatovat, byla oběma rukama mi zespodu přejíždět po vlasech při verších z oficíny. Od krku pomalu nahoru přes slechy a to vše něžně. To se nedalo vydržet. Nedalo.

     Těšil jsem se na zkoušky jak blbej a krk si drhnul i mimo stanovené hodiny pro sprchování mužstva. Nebylo ta žádná prvoplánová krasavice. Jak už jsem řekl, byla malá, malinká určitě pod jeden a půl metru, nepříliš vyvinutá aby vypadala pubertálně, jak to chtěl a měl rád pan režisér, takže prsa jedničky a prdelku jak dva kmínky.

     Ale zdání klamalo a uměla. Hrát i zahrávat si. Školní kolo jsme s ní vyhráli hravě a jelo se na Slovač. Večer před soutěžní premiérou si někde vyprosila fén a že mi musí s tou ofinou ostříhanou dle Zákl-Ř něco udělat. Umýt jablečným šampónem a vyfoukat do tvaru hodného prken, co znamenají svět.

     Byla to brunetka, kudrnatá. Příroda je úžasná a když vám napoprvé ukáže zázrak ženské nahoty takhle kudrnatý, smyslný a vstřícný, těžko jsem se pak až do možná svých třiceti let zbavoval dojmu, že je to norma a všechny další milenky posuzoval nestřídmě a zaujatě. Nemohly za to.

       Ten první večer jsem neuměl nic a přece mi dala pocítit, že už znám vše. Je nádherné se mýlit.

věnováno památce Marušky Šípkové, ona ví proč, měj se tam hezky Maruško :-)