Kdykoli jsem jako malý kluk otevřel babiččinu kuchyňskou skříňku tam, kde byly sladkosti a sirup, uviděl jsem mírně zažloutlý výstřižek z novin, který mne zaujal, ale nevěděl jsem proč...
Byl to výstřižek nejspíše z Rudého práva o velikosti tak 5 na 15 centimetrů a tehdy klasickým písmem mu vévodil titulek KDYŽ...
Báseň. Její první sloku jsem si zapamatoval natolik, že ji ani školně povinný Neruda nikdy nepřekoná. Báseň od Kiplinga. kterou si na vnitřní stranu dvířek kuchyňské linky vystřihl z novin a vylepil můj děda. Děda, který se navždy nesmazatelně otiskl do mého já svojí přítomností v mém dětství, Ovšem taky děda, který prožil barevný život plný zářivých i temných odstínů. Nuzné dětství, složitou cestu ke vzdělání, krutá léta okupace první včetně totálního nasazení a dramatického návratu domů, pak nadšenou účast na budování utopie, zdrchující zkušenost okupace druhé... vše popsal ve svých soukromých pamětech, které schraňuji jako oko v hlavě.
Ale po celá ta léta, přinejmenším od let padesátých, kdy si výstřižek nalepil, z nějakého důvodu chtěl mít každý den na očích Kiplingovy verše. A asi i chtěl říkat nám, vnoučatům, když jsme se ptaly, že tomu porozumíme až později, až dospějeme. A k tomu nám říkat a dávat a ukazovat, o čem si myslel, že je k dospění potřebné.
Už asi tehdy po tom všem, co prožil, prostě věděl, co to znamená být muž...
KDYŽ...
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,
když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi —
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!
Já stále váhám, jestli už to vím... Ale jsem dědovi i Kiplingovi pořád vděčný za tu možnost váhat.
.
