Padl český dobrovolnik Taylor. A je jedno, jestli jeho život vyhasl až doma v Praze anebo někde v zákopu na Ukrajině. Rozhodl se sám, dobrovolně jít pomáhat, a sám se rozhodl spolu se svojí rodinou, že bude pro nás "jen" Taylor.
Mohl bych pouze napsat: Sláva věčná hrdinovi. Protože to on byl. Anebo nepsat nic.
Nebudu se zabývat nenávistnými komentáři těch, co to nechápou, ať už nechtějí, či nemohou, či jsou placeni, aby to neudělali. Přestože mne v negativním slovasmyslu inspirovali napsat tehle blog. Oni hrdinové nejsou.
Já taky nejsem hrdina. Jakkoli jsem ve válce byl, zbraň v ruce měl. Byla to válka občanská, krvavá a já tam hrál roli jednoho z těch, kdo ji měli deeskalovat co to šlo. Nebylo to lehké, i na zbraně zákonitě došlo, ale - povedlo se. Násilí, vraždění, znásilňování, drancování a ničení nakonec ustalo.
Přesto i proto jsem měl možnost v životě vidět tolik mrtvých a zraněných vojáků i civilistů, že bych to nikomu nepřál. A poznal jsem hrdiny. Vojáky, co za vlastní/národní věc v dobré vůli nasazovali své životy. Nevojáky, co před zdivočelými hordami nepřátel dokázali bránit vlastními těly své bližní. Dobrovolníky, kteří bez ohledu na strany konfliktu se snažili prosazovat lidskost a obyčejný soucit s trpícími. A zdravotníky. Na všech stranách zákopů.
Od té doby vím a uvědomuji si, že hrdinství existuje. A že hrdinstvím je leccos. I zabít jinou lidskou bytost může být ve válce - bohužel - hrdinstvím. Ovšem zachránit jiného člověka, jeho život, to je nejvyšší hrdinství. Už jen proto... zkuste si na chvíli představit šílenost bitvy... že zmáčknout spoušť či zapíchnout bodák do cizího těla je mnohem snazší (hrdinství), než zraněného odtáhnout desítky metrů daleko, mnohdy pod palbou, obvázat jej a předat doktorům.
Velký dík patří Taylorovi, hrdina to prostě byl. RIP
