Dnes je významný den. Den kulatých narozenin "našeho" císaře římského Karla IV.. Jsem opravdu rád, že jedním z panovníků Království českého byl právě tento muž...
...a mnohokrát mne již naplnilo hrdostí o něm a jeho době návštěvníkům Prahy potažmo Česka vyprávět. Letos se o jeho časech, vládě, úspěších i smolných dnech, soukromí i politickém životě dozvíme asi téměř vše, čeho je vůbec možné se po takové době věrohodně dopátrat. A to je dobře. Dějiny jsou naším nejlepším poučením před budoucností.
Kolikrát jsem četl a slyšel o trpkém dětství Karla IV. , tehdy ještě Václava. Nucené odloučení od matky, nevyzpytatelný přísný otec, téměř věznění a poté pobyt na cizím, byť věhlasném francouzském královském dvoře, (možná) nucený sňatek a rozhodně nucená válečná dobrodružství teenagera Karla.
Jan Lucemburský byl dobrodruh, lev salónů řeklo by se dnes, onen panovník nějakého neznámého prý bohatého království na východě, z nějž ovšem jen bral a téměř nic mu nedal. Nedal? Co my dnes víme, dal mu vladaře nad jiné. Možná nevědomky, ale dal. Výchova naprosto neslučitelná s čímkoliv, co dnes pedagogové a psychologové uznávají, výsledek nakonec skvostný.
A nakonec se jistě smířili. Otec a syn. Po boku vyjeli do bitvy u Kresčaku a vrátil se z ní (zraněn) jen nový král český.
Karel IV.. Nejmocnější z mocných tehdejší Evropy. Políben mnohokráte štěstěnou, kterou úspěšný politik tolik potřebuje. Muž s velikými vizemi, které zhusta stihl sám naplnit v realitu. Muž s malými skrupulemi, realpolitik je spíše eufemismus pro jeho způsoby vyjednávání, dodržování smluv, nakládání se slabšími či jen třeba ohledy na osobní štěstí vlastních dcer. Taková byla doba. Ano? 560 zavražděných norimberských židů během pogromu Karlem IV. předem omilostněného z čistě majetkových pohnutek prožívalo svoji smrt úplně stejně jako kterýkoli jiný zavražděný v lidských dějinách.
Ale já přesto JSEM adorent císaře Karla IV..
Ale přiznám se, ne jako otce. To co provedl svému dlouho toužebně očekávanému synovi Václavovi, to je tragédie. A přitom se mu snažil dětství připravit přesně naopak, než sám zažil od krále Jana. Bezstarostné, bezproblémové, v luxusu. Korunovace českým králem ve čtyřech letech byl společenský skandál i na tehdejší dobu. Ale nezůstalo jen u toho. Umetená cestička k titulu římského krále a vše pro malého i většího Václava předem splněno. A kromě toho byť nevyřčený, ale všudypřítomný tlak na malého rozmazlence, že musí být ještě lepším než jeho otec.
Vše tohle vyústilo ve špatného krále Václava IV.. Nezvládl svoji dějinnou roli a není divu. Nikdy na ni nebyl pořádně připraven. Neurotik, cholerik, narcis a na druhé straně depresant, alkoholik, poživačný lenoch a slaboch. O titul římského krále přišel potupným hlasováním evropských panovníků a o moc v Čechách postupně pod tíhou svých domácích i okolních oponentů. A České království přišlo o mnohem víc. Nastaly války - za Karla IV. na domácí půdě neznámé, rozvrat hodnot, bída a zmar. Nic nebylo černobílé, ani doba husitská, mnohé její atributy máme dodnes za úctyhodné tradice, ale celkově po smrti Karla IV. už Království české jen upadalo.
Dvouocasý lev je v našem znaku podle jedné z hlavních teorií coby symbol spoluvlády otce a syna, tedy Václava I. a Přemysla Otakara II. Dalimilova kronika pro to má sice jiné vysvětlení, ale mně se líbí právě to rodinně svazkové. Karel IV. nám zanechal Nové město pražské, dodnes obdivovaný kamenný most, věhlasnou univerzitu a mnoho dalšího, ale pro své současníky také vychoval syna, který jej nejen plnohodnotně nenahradil, ale byl nakonec zkázou pro celou zemi. Je to možná jenom jeden a malý střípek jeho života a zásluh, ale v hodnocení jako chlapa dost podstatný. Jakého syna zplodil a vychoval.
Domy i stromy, které nám největší Čech zanechal, mu slouží ke cti, ale ten prvorozený syn, ten se mu moc nepovedl... A druhorozeného, mnohem úspěšnějšího a vyrovnanějšího Zikmunda jsme si my Češi zrovna neoblíbili. Škoda.
Přesto, náš vážený císaři a králi Karle IV., vše nejlepší k 700. narozeninám. A děkujeme.
