Státní svátek vzniku dnes již neexistujícího státu, no, není to nonsens? Odpovím si hned v perexu. Není.
Snahy našich předků před a během té první velké války o československý stát zaslouží oslavu. Vykonali velké dílo. Evropa se měnila a my, Češi a Slováci jsme se stali vítězi. Nebylo to vůbec samozřejmé. Mnohdy nechtěnými vítězi, nicméně nebylo to vítězství zadarmo. Mnoho mrtvých to stálo. Nejenom legionářů, co na bodácích Masarykovi samostatnost přinesli, i za její hájení pokládali českoslovenští vojáci životy, naši sousedé tehdy nebyli věru našimi spojenci jako jsou dnes.
Takže Československo. Jsem zaujatý, za domov pořád podvědomě považuji i Liptov. Prepáčte, priatelja... Ovšemže je co slavit. Samostatnost.
Dnes se jí v uvozovkách dobrovolně zbavujeme a já tomu s výhradami fandím, Evropská unie, kde jsme opět se Slováky spolu. Oni dokonce napřed před námi, mají euro. Kdo by to kdy před 30ti lety řekl, že...
Mám svůj názor. Osvícená středoevropská monarchie, dostala-li by kdy šanci na existenci, mohla být hrází nacismu v polovině minulého století a překážkou bolševické expanze z východu. Ale to jsou kdyby.
Nemám nic proti svátku 28.10. a oslavám vzniku neexistujícího státu. Tradice a troška snahy uvětšit tradici státu současného a taky oslava nostalgie, když zanikl, u mně určitě hodně osobní.
Nemůžeme mít všechno. Středoevropskou konstituční monarchii s panovníkem sídlícím na Hradě pražském nad Vltavou, vzdělaným a osvíceným pokračovatelem kombinujícím bojovníka krále Jana lucemburského a jeho syna císaře Karla..
To nebude. Buďme rádi aspoň za to, co nám předkové vybojovali a dejme tomu šanci. Jinou zem nedostanem, je naše....
