Lidi jsou hrozně kreativní, řekla kolegyně cynicky a mně nezbylo, než jí dát za pravdu. Bylo to smutné, tragické.
Naše oblíbená výluková trať Praha-Beroun. Rád ji jezdím, pěkná krajina okolo Berounky utíká a lidé jsou tam příjemní. Možná proto, že se vídáme takřka denně. Jezdí tam i hodně uprchlíků z Ukrajiny, ženy bydlí v Řevnicích, Všenorech i Dobřichovicích, dojíždějí do práce v Praze, a tak už je na spojích mezi 4 a 5 ráno znám téměř osobně, ani nemusejí ukazovat průkazky.
Tenhle spoj nebyl úplně ve špičce. Ale i tak byli cestující oprávněně natěšení, že se do hlavního města dostanou včas. Nestalo se. Nestává se tak z různých důvodů a jsou pak naštvaní. Právem.
Zastavili jsme podle jízdního řádu v Dobřichovicích, kdo měl, vystoupil, kdo chtěl, nastoupil. Návěstidlo hlásalo červené STŮJ o dost déle, než bývá zvykem. Asi budeme pouštět rychlík. To se stává. Ne, vypadá to na něco jiného.
Po pár minutách mi pípne POPka, mimořádná událost. Podrobnosti neumí, jen ví, že budeme čekat. Za dalších pár minut jdu za fírou, a on už ví víc. Na mostě před Mokropsy visí oběšenec, kdy pojedeme se neví.
A to už vybíhá z vlaku paní a ptá se, kdy konečně pojedeme. Nevím, odpovídám popravdě a jdu s ní zpátky do vlaku. Tam se mi ptá velmi rázně znovu: "Kdy teda pojedeme? Co se děje?"
Neodpovídám pouze jí: "Vážení cestující, kvůli mimořádné události na trase před námi budeme mít zpoždění, jak dlouho, zatím nevíme."
Paní zprávu přijala, ne tak pán sedící kousek od ní: "Co to jako znamená, mimořádná událost? Já potřebuju do Prahy."
Na celý vagón tedy řeknu, co se přesně stalo a doufám, že to veřejnost musí pochopit. Mýlím se.
"Tak debila odřízněte, kurva, a jedeme, ne?!", rozčílí se onen jedinec a já věru nevím, co na to říci.
Pomoc přišla z nečekané strany, právě ona dříve nedočkavá paní jej utřela: "Prosímvás mlčte, já mám úplně husí kůži.", a od té chvilky všichni pokorně čekáme, než budeme moci projet. Když potom pod mostem vidíme všechny ty policisty a záchranáře a černý pytel, mlčí se až na konečnou...
A na peróně na hlaváku řekla kolegyně tu větu o kreativních lidech : "...jim nestačí normálně skákat pod vlak, musejí mít něco extra." Vůbec se tomu neusmála. Skoro každý jeden z nás už někoho pod vlakem zažil a není to nic, co bych vám přál.
(P.S. V ČR zahyne na kolejích v průměru 1-2 lidé denně)
