Dnes od kolejí, mašinek a nádraží něco málo víceméně humorných minipříběhů, co dobře dopadly, nastřádaných jen za poslední turnus.
Turnus, to jsou zpravidla čtyři služby. Většinou jedna denní, jedna noční a jedna dvoudenka, což je takový mix denní a noční, kdy první den okolo poledne začnete a druhý bohatě po večerníčku skončíte, pokud přežijete. Bratru turnus dělá tak 40 - 50 hodin v práci. Můj poslední, co skončil včera, byl výživnější, 52 hodin a těch zážitků! Dovolím si vám zprostředkovat tři.
Průvodčí za idiota bez vlastního přičinění.
Mimořádka hned dopoledne. Zaseklé výhybky. Něco, co samozřejmě průvodčí na vlaku nijak nemůže ovlivnit, je vůbec rád, že se od dispečera dozví, proč tak dlouho stojíme někde u pole. Dokonce je v tom nevinně i dopravce, výhybky fakt nejsou naše. Což je na jednu stranu cestujícím poprávu jedno a na druhou většina z nich je soudných, a vysvětlení berou.
Ale pak to přišlo, problém bude řešen cestou oklikou, pojedeme přes jiné stanice než plánováno, ovšem zastavení pro výstup/nástup bude povoleno až na první plánované a cestující se mohou poté dopravit do své původní - a zaplacené - destinace MHD. V jiných stanicích jsme nakonec zastavili, návěstidlo poručilo, ovšem jednou vrchnost rozhodla, tak se dveře neotevřely... A to už na místě nevysvětlíte rozumně ani těm chápajícím. No nic, šrámy na egu průvodčího od nadávek si zahojím svépomocí...
Kobliha.
Lidé ve vlacích zapomínají leccos. Fakt byste se divili. Nalezneme-li, či nám věc někdo odevzdá, většinou do konce směny počkáme, zda se majitel ohlásí a pak přímo s ním domluvíme předání anebo odevzdáme do ztrát a nálezů na nádraží a zadáme do systému.
Předevčírem roztomilá raritka. Paní volala na zákaznické centrum velmi záhy, že ve vlaku do Berouna zapomněla krabičku s obsahem. Ten zatím neznáme, neuvedla, ale krabičku jsme našli. Obsahovala jednu koblihu. Paní byla nadšená a prý si ji vyzvedne až pojedeme zpět. Proč ne, to je nejjednodušší řešení. Při převzetí moc děkovala, že jsem jí zachránil manželství. Tak nad tím jsem hodně přemýšlel. Jak jako, to řekla manželovi, že jde na odpoledne do cukrárny nebo na mítink opozičního hnutí a potřebovala důkaz, že nebyla u milence? Nevím, ale záhady mám rád.
Odbočím. Před lety se prý našel na rychlíku svatební dort. Protože předměty podléhající zkáze se samozřejmě do ztrát a nálezů neukládají tehdy ani dnes, vlaková četa vyčkala, zda se někdo ozve do konce směny, a pak se do dortu pustili společně s osazenstvem depa. Až do chvíle, než tam dorazil jeden ze svatebčanů. Jak se dopídil, kam jet a proč to neřešil jinak, jsem se z nádražáckých kuloárů nedozvěděl. Třeba se to ani nestalo...
Ztracené školačky.
Ranní špička. Cestující nastoupili. Máme poměrně postarší soupravu vagónů (r.v.1976), tedy kličkujeme (viz. níže). Zakličkováno a v tom mladý muž se dvěma děvčátky přebíhá zběsile koleje (!) a snaží se otevřít dveře. Marně, samozřejmě. Volám na něj, že jestli chtějí jet s námi, musí nastoupit dveřmi u mě, jedinými dosud dokořán. Běží ke mně, nastupují jen holky s baťůžky na zádech, tatínek zůstává a dává dcerkám pokyn, ať hned najdou paní učitelku. No jo, výlet.
"Pane průvodčí, prosímvás, ve kterém vagóně je první a druhá třída?", ptá se mne hned zkraje ta asi starší. Navedu je a jdu si dál prohlížet cestovní doklady cestujících. Ovšem ještě před dojezdem do stanice Mokropsy jsou u mne obě zpátky a s moldánky: "Pane, tam žádná naše třída nenííí..." Jo aha, šlo o školní třídy. Ale k nám žádná nenastupovala, to bych si všiml. Krátkým empatickým výslechem , během něhož jedna příjemná cestující otírá holčinám slzy a opakuje po mně holky nebojte, to se vyřeší, se dozvím, že jejich třídy jedou nejspíš vlakem za námi. Zbrklý tatínek, no. A pak už rutina, kterou narušil jen onen zbrkloš, který, zjistiv svůj omyl, žhavil linky též. Vytelefonovali jsme mezi vlakovými četami obou spojů, děvčata jsem předal na hlavním v Praze a výlet mohl pokračovat. Jestli mne něco dojalo, tak svítání paní učitelky se žačkami, jak jejich rodná máma, to se nevidí, na takovou školu bych rád poslal své vlastní vnuky. A poděkování od pohledné pedagožky taky potěšilo... :-)
Dobře to vše dopadlo, dojeli jsme všady celkem bez zpoždění, počty dětí sedí a rozvod v Třebáni snad nehrozí.... A aby jste byli i vy v obraze, tedy to kličkování: U muzejních kousků nemá fíra přehled o zavřených dveřích, bezpečnost tak leží na vlakvedoucím, ten zavře -kličkou- na dálku všechny dveře vlaku kromě svých a vizuálně je zkontroluje, teprve potom dá fírovi svolení k odjezdu soupravy a správné uzavření vlastních dveří garantuje přítomností u nich...
Šťastnou cestu všem :-)
