Oba moji rodiče byli v podstatě normální, taky sourozenec je celkem v cajku, jenom já jsem asi divnej... tedy co se oblečení týče..
Tedy, divnej, nikdo z vás to nepozná, pokud mne nepotkáte víc jak třikrát do měsíce. A taky pokud jste muž, kterýmu je to šumák, stejně jako mně.
Já to též posledních 57 let nevnímal jako problém, až mi z toho vyvedla nevěsta.
"Ale na svatbu si vezmeš něco jiného, viď?"
No jasně, vždy jsem se ženil v obleku a né v triku a džínách jako ve všechny ostatní dny. Samozřejmě kromě první svatby, to bylo na nátlak tchána v uniformě... Ale strach nevěsty chápu, nezná mě jinak, než v ležérním outfitu, podle rozvrhu tělo/pračka.
Onehdá se mě maminka zeptala, kdeže prý mám ty džíny, které mi před dvěma lety koupila, abych pořád nenosil jen ty, co mám právě na sobě. Zastyděl jsem se, jsou pořád řádně ve skříni, jsem blekotal, a vůbec netušil, že tam něco tak moderního mám. Vždyť ty současné jsou pořád tak krásné.
Moje nastávající to (zatím) bohorovně přechází s úsměvem, že prý je to u chlapů běžné...Ale já vám nevím, třeba jí bude jednou vadit, že košili, kterou si obléknu v náš velký den, budu do práce i jinam nosit ještě v den odchodu do nádražáckého důchodu...
Včera mi to došlo totiž naplno, že se můj život mění.
"Které tvoje oblečení mám uložit na zimu?"
Tak to jsem nepochopil ani po dvojím vysvětlování. Ona si fakt přeskládává hadry dvakrát ročně , na zimu a na léto, podle ročního období...
Jeden se pořád učí...
P.S.: a abyste věděli, že nekecám, tak ještě předtím, než spatří světlo světa fotky z předmětné svatby, dávám v plen důkazy, že jsem se vždy ženil řádně oděn... :-D
1988 a 2003
