Zoch

Víceméně omylem, spíš bez rozmyslu, jsem vylila zbytek okurkového salátu do dřezu, i když tam bylo sítko, nějak se vyplavilo, a zbytky okurky včetně cibule a pokrájené papriky (slovenský recept) zabetonovaly odtok.

Rukou zkušenou, chlapa doma nemajíc, sáhla jsem po Zochovi, abych odpad dřezu prošťouchla. Podařilo se napoprvé, usedla jsem s úsměvem na rtech. ZOCH!

Přitlačila jsem ho k zemi, v kuchyni na linu pěkně držel, picla jsem do něj a on se chvíli kinklal ze strany na stranu. Obvykle je tento domácí nenahraditelný pomocník nazýván gumový zvon, nebo tak nějak. U nás je to Zoch.

Autorkou tohoto pojmenování byla kdysi před léty malá holčička (dnes je už babičkou). Jako velmi temperamentní holčička občas přiváděla rodiče k šílenství. Nic na ni neplatilo. Její otec jednou v zoufalství popadl gumový zvon, který byl zrovna při ruce, rozmachem jej přisál k podlaze a silně do něj drcnul. Dítě bylo jak u zjevení! Zoch! Hrůza hrůzoucí! A tak rodiče, když už malá jó vyváděla, vytáhli Zocha. To vždy zabralo, malá se zklidnila. Ovšem bylo nutno pečlivě dávkovat používání Zocha k usměrnění holčičky, aby ta si na něj nezvykla.

Znala jsem tuto historku a když jsem sama povila dvě holčičky, naučila jsem je, když už rozum braly, že to, s čím občas bojuji v koupelně ve vaně (kam byla nasměrována hadice od pračky), je prostě Zoch. A tak je to do dneška, kdy už jedna dcera má sama děti.

Každá maminka občas vzpomene na nezapomenutelné hlášky svých dětí. Ty z nás, které si našly trochu času při mateřské (prý dovolené, hihi!) průběžně vytáhnout sešit a vejšplechty malých si včas zaznamenat, mají témat, minimálně k pousmání, přehršel. A není přes to, občas těm už velkým dětem jejich hlášky z mládí připomenout. Pobaví se všichni. Vyprávím svému malému vnoučkovi co dělal a říkal, když byl malý. Teď už je velký, jsou mu čtyři roky! Baví ho to, k tomu mu ukazuji jeho staré fotky.

Pamatuji hlášku z doby, kdy, ta dnes už maminka dvou malých kluků, za mnou s důvěrou přišla: "Maminka, já mám taký nápad!" Byly jí tři roky, hm, nápad! " "Jaký?" "Taký zelený!" Jindy jsem z dětského pokoje tušila důvěrný rozhovor obou dcer. Najednou zase ta mladší, už chodila do školky, táhlo jí možná na pátý rok, přiletěla: "Maminka, pravdaže, slovo KOKOS není škaredé slovo?!" "Ne, holčičko, slovo KOKOS opravdu není škaredé slovo." A to "s" na konci slova jsem zdůraznila.

Ony ty humorné situace vycházely přirozeně z věku mých dcer, ale i z prostředí. Táta Slovák, máma Češka, žili jsme v Bratislavě.

Sousedovic kluk v slovenské rodině trápil svou maminkou otázkami typu: Čo žerie žeriav (tj. jeřáb)?", "Chodí poschodový autobus po schodoch?"

Zítra by měl ke mně přijít vnouček. Musím mu ukázat Zocha..