Zaslechla jsem tuto větu dneska ráno u kontejneru, vyhazovala jsem svůj denní uzlíček odpadu, když vedle dva chlapi zkoumali co den dal a lidi postrádali. Vždycky mne to chytí, když tyto lidi vidím. Přiznám se, že je mi spíše smutno. Neznám jejich příběh, a proto se nikdy nemohu ztotožnit s obligátním: "dávky prochlastají a pak hrabou v popelnicích".
Mí rodiče se narodili mezi dvěma válkami, na vesnici. Ne, že by jedli zrovna z jedné dřevěné mísy, kdo uzmul horký brambor, ten jej měl, ale ani drobečky chleba, jako babička Boženy Němcové neházeli do ohně. Něco dvounohého běhalo po dvoře, sem tam nějaký králík, když bylo jó dobře, tak i prasátko podupávalo v chlívku.
Nepsanou zásadou bylo, že, a to nás ani rodiče nemuseli učit, to jsme prostě doma viděli, nic se nevyhazovalo. Vše se nějakým způsobem zužitkovalo. Prostě se nad jídlem přemýšlelo. Málokterá máma měla tolik času, aby každý den vařila originál. Druhý den tedy doplnila polotovar ze včerejška místo brambor třeba nastavenou kaší (to je bramborová kaše s vařenými kroupami, česnek, majoránka), zase to bylo něco jiného a nepřejedlo se to.
A když už zbyl nějaký ten knedlík, udělala se z něj omeleta s vajíčky, dole se to tak pěkně opeklo, posypalo se to petrželkou, k tomu jsme dostali kysané zelí a mohli jsme se všichni utlouct.
Co se fakt nepovedlo nebo ztvrdlo, hodilo "slepicam". Tedy slepicím. Nepřišlo to nazmar.
Před časem jakási instituce dělala v Plzni výzkum v oblasti odpadu v kontejnerech. Vybrala si dvě lokality: 1. běžné sídliště, 2. sídliště obývané, sakra, jak to nazvali (?), těmi, kteří se naprosto přizpůsobili systému sociálních dávek. Výsledek půlročního bádání byl zřetelný. V sídlišti 2. (Vinice), obsahovaly kontejnery oproti sídlišti 1. zcela zřetelný nárůst: obaly od bonboniér, keksíků, sušenek, žvýkaček, polotovarů, kartóny od vína. V kontejnerech ze sídliště č. 1 se dali najít zbytky od zeleniny, baleného masa, lahve od lepšího alkoholu.
Při večerních procházkách se vyhýbám kontejnerům, abych tam nepotkala ty pány. On na ně psík štěká. Já bych se ale s nimi do řeči dala. Tuhle mi jeden vyprávěl, jak chodí ve čtvrtek ráno v osm hodin k Bille, že prý tam vzadu vykládají spoustu zboží, i kartóny skoro prošlých jogurtů. "Víte, paní, my jsme ve stanu čtyři, to si pak rozdělíme."
