Někdy před 21. srpnem 1968 jsme se vraceli naším Spartakem (to bylo auto zn. Škoda) z dovolené na Rujaně v tehdejší NDR. Od Drážďan, kde končila dálnice, až k naší hranici byly postranní cesty od silnice plné vojenské techniky.
Asi zase nějaké cvičení, mysleli jsme si. Měli jsme hlavu plnou zážitků k krásné dovolené a těšili se po čtrnácti nocích ve stanu zase na své postele.
Vím, že 20. srpna nám přivezli uhlí. Zdánlivě prkotina, ale ten den si přesně pamatuji. Tatínek naložil postupně těch, asi pětadvacet metráků, na ulici, kam je složili, do radvánce (rakovnický výraz pro "kolečko"), převezl je průjezdem a na dvoře naházel do chlívku. Jeho, již tak pošramocený, žlučník dostal z té fyzické zátěže záhul a tatínka chytil večer takový záchvat, jako snad nikdy.
Nazítří ráno mne asi kolem osmé hodiny vzbudily vzrušené hlasy rodičů ve vedlejší kuchyni. Tak jsem se dozvěděla, že nás napadli Rusáci. Tatínek byl doma s tím žlučníkem, maminka dostala v práci s ženskými volno a zálohu na výplatu, aby si mohly nakoupit. Asi třikrát šla do krámu, přitáhla nějakou mouku, cukr, máslo a dámské vložky, protože v té době jsem to měla už i já. Jistotu, co se potravin týkalo, pak skýtali mí prarodiče na vesnici, kteří měli slepice, králíky, prase a na záhumence brambory. Maminka lamentovala, že to bude jak za války, což asi mohla těžko posoudit, protože, když druhá světová skončila, bylo jí jedenáct let.
V poledne tatínka z toho rozčilení chytil další žlučníkový záchvat a maminka šla do města koupit na cejchy. Televizi jsme neměli, na tranzistoráku jsme chytali jen Prahu, ale to, jak rozhlas volal o pomoc, si pamatuji zřetelně. Byla jsem vykulená. I z toho, jak rodiče brečeli.
Večer tatínek bráchovi a mně důrazně zakázal chodit do města, měli jsme zprávy od sousedů, že na náměstí jsou před radnicí jsou tanky. Za dva dny svůj zákaz odvolal s tím, že si mohu jít do galanterie koupit stužku trikolóru, abych ji mohla nosit na klopě. "Ale hned domů a nic nesmíš podepisovat!", rozkázal. Rozmohly se totiž podpisové akce a obával se, abych ve svém pubertálním věku nepřipojila svůj podpis pod nějaký provokativní kolaborantský pamflet. V galanterii na náměstí byly stužky v národních barvách beznadějně vyprodané. Doma jsem si sedla s klubíčky a háčkem, za chvíli byl trojbarevný výrobek na světě a hrdě jsem si jej přidělala na tričko.
Z nárožních domů zmizely tabule s názvy ulic, aby se okupačním jednotkám ztížil pohyb a orientace ve městě. Říkalo se, že okupanti vybrakovali stánky Poštovní novinové služby, prý hledali seznamy odběratelů novin, Lidové demokracie a Svobodného slova, naopak čtenáři Rudého práva měli být údajně hájeni. My jsme měli Svobodné slovo předplacené.
Okupační jednotky zabraly v Rakovníky místo zvané Na Francouzáku. To byla vyvýšenina na severním okraji města. Prý tam kdysi zalehla Napolenova vojska, proto ten název. To by nebyli Češi, aby nenáviděné okupanty tentokrát nenadzdvihli! Na nějaký neviditelný, avšak dohodnutý termín, se ve městě rozezněly sirény, z továrny TOS pak zaměstnanci sledovali zoufalé hemžení okupantů Na Francouzáku. Jen tak, ze srandy. Pak se o tom všude povídalo.
Tak v naší rodině od samého 21. srpna 1968 začala a trvala nenávist k Rusákům, že tu byly i jiné armády, to jsme nerozlišovali. S ruštinou ve škole jsem bojovala asi tak, jako táta s němčinou za protektorátu. Tatínek nikdy okupaci v roce 1968 neskousl, nejen proto, že při ní trpěl se žlučníkem jak zvíře.
Přešla normalizační léta, dostudovala jsem a dospěla. Při nástupu do zaměstnání jsem musela vyplnit kádrový dotazník. Byla tam příšerná otázka: "Jaký postoj jste zaujal/a v letech 1968 - 1969?" (nebo tak nějak). Po zralé úvaze jsem do kolonky napsala: "V roce 1968 mi bylo třináct let, řídila jsem se postoji svého otce, člena KSČ".
