Už se to láme

U nás doma se vždycky gratulovalo v podvečer, tedy večer před dnem, kdy někdo slavil jmeniny nebo narozeniny. Vlastně, když nad tím teď přemýšlím, se u nás ani neslavilo.

Moje dcerky byly vždy nevrlé, když se jim gratulovalo už večer. Chtěly to mít až ráno, až se den rozvine, půjdou do školky, budou středem zájmu, rozdají kamarádům bonbóny, které jsem jim nachystala. Až po letech jsem někde zjistila, že vlastně u Židů začíná nový den soumrakem toho stávajícího. Proto vše vlastně začíná již navečer.

Ten dotyčný, kterému druhý den hrozily narozeniny, v lepším případě jmeniny, dostal u nás, od nejbližších nějaké stručné dárečky, potřáslo se mu pravicí a maminka připravila dobrou večeři. No, dobrou večeři, nebyly to takové ty bleskovky mámy zaměstnané v drogerii, která chodí domů z obchodu pomalu v sedm večer. Ale něco dobrého, jinačího než obvykle, bylo.

Jednou večer jsme měli pravé roštěnky, nahoře osmažená cibulka, k tomu kopeček rýže pěkně vyklepnutý z namočené sběračky a ozdobený petrželkou a ještě kousíčkem sterilované kapie. A okolo toho lžička hořčice, kečupu, trochu cibule a nakrájené okurčičky. Maminka si oblékla ty propínací bordové šaty se zlatými knoflíčky, v nichž se tatínkovi tak líbila. Tiše jíme, pomrkáváme s bráchou i tatínkem na sebe, co že jako todleto má znamenat. Něco se děje, žemlovka nebo topinky s čajem, či brambory na loupačku se dneska nekonají. A najednou maminka praví: "To je večeře, jako kdyby měl někdo narozeniny!" Unisono jsme souhlasili a jedli dál. Už nevím koho to prvního trklo, maminka měla na druhý den narozeniny. Všichni jsem ji obskakovali, pusinkovali, třásli rukou, ale dárečky nebyly. My jsme na maminku zapomněli.

Na druhý den jsem v obchodě na náměstí, kde prodávali vše, od bižú až po lyže, koupila mamince dárek. Řetízek z divného kovu, na kterém se klinkal pražský groš. Za celých 16 Kčs. Přišlo mi to velmi originální, zvláště pak ke skrovnému stavu mé peněženky. Maminka mne zklamala, dostala jsem vynadáno, že vyhazuji peníze. To bylo kruté, tolik jsem jí chtěla udělat radost. Ale musím říci, že párkrát si náhrdelník vzala, dokonce i na rodičovskou schůzku do školy. Ještě dnes ho má schovaný.

Dneska jsem pozvala rodinu na oběd. Nestává se to často, spíše navařím doma. Jenže to se pak v šesti lidech, z toho s dvěma malými dětičkami a pejskem, boxujeme v mém nájemním 1+1 bytě. Taky se nechám ráda obsluhovat. Vybrala jsem renomovanou restauraci nedaleko, objednala rezervaci a udělala dobře. Restauračka byla plná, lidé rajzovali v dnešním svátečním dni a využili možnosti hotového stravování. Dopili jsme kávu, ještě se nám nechtělo rozejít se, bylo nám všem tak dobře.

Ovšem nikoliv čas oponou trhl. Byl to malý Péťa, v nestřeženém okamžiku trhl ubrusem, Michalovi padl půllitr s nefiltrovaným pivkem, vázu s kyticí jsme instinktivně zachránili, posbírali převrhnuté hrnečky, zdvihali nad hlavu foťák i mobily.

Ale i tak to bylo pěkné.