Jen toto zaznělo krátce před pátou odpoledne, resp. půl osmou večer, hned se hrozen lidí před rakovnickým kinem Čas v Nádražní ulici zavlnil.
Konečně! Někteří měli koupeny lístky (tzv. lupeny) už předem a mířili přímo ke vchodu do foyer, ale většina lidí to ode dveří vzala rovnou doprava, kde za okénkem trůnila paní, která navyklými pohyby listovala v podlouhlém svazku vstupenek a snažila se plnit přání zákazníků, tedy co se týkalo řady a polohy (nejradši uprostřed!). Někdy byly lístky žluté, jindy růžové. V levé části měly lístky velké číslo, které označovalo číslo řady, a ta paní je trhala podle perforace. Číslo řady bylo důležité. Protože v kině bylo asi třicet řad, ta první osmička řad směrem k plátnu byla nejlacinější (pět korun), další desítka řad za šest korun, a super poslední zbytek už za sedmičku, protože to bylo nejvýše, podlaha byla šikmá. Poslední řada dřevěných sklápěcích sedadel přímo přiléhala k zadní stěně, která oddělovala sál od promítací kabiny. Tam sedávali místní oplégři, kteří si vylezli na opěradla sedadel, opírali se zády o stěnu a do paprsků z promítací kabiny házeli kousíčky papírků, které se pak promítaly jako hvězdičky i na plátno.
Filmy a kino jsem zaregistrovala v raném dětství, to když se, v naší vesnické hospodě občas promítalo. Musela jsem být tehdy velmi malá, jen si pamatuji, že jsme s bráchou vždy dostali padesátník, zaplatili kino a ještě zbylo (asi 15 haléřů?) na štangličku hašlerek. Ale já vždy (prý) s brekem přišla domů ještě před koncem produkce, protože mne cosi dojalo. Pamatuji jen jeden případ, sloni v tom filmu tahali těžké klády, což mne rozlítilo a donutilo k odchodu.
Do rakovnického kino nás poprvé vzal tatínek z Petrovic autem asi v roce 1963. Film se jmenoval V horách. Pojednával o ztroskotání letadla, chamtivý padouch, který zraněným pobral šperky, bídně zahynul v ledové strži; hrdina udělal z dvířek letadla primitivní saně a kamarády zachránil.
A jak jsme se přestěhovali do Rakovníka, návštěvy kina byly velmi časté. Ve středu a v sobotu byla promítání pro děti (nezapomenu na Zpívající pudřenku, Káťu a krokodýl nebo Království křivých zrcadel). S babičkou jsem chodila v neděli dopoledne na produkci zvanou OKO, ale tam nevím o co vlastně šlo, protože před kinem mne babička vzala vždy do kavárny na jahody se šlehačkou, a já v té tmě jen tiše trávila.
Před vlastním promítáním filmu se vždy pouštěl Týdeník a pak nějaký krátký film. Právě ty byly naše oblíbené. Například ten o housence Sametce (když se proměnila v motýla, slzela jsem smutkem), nebo Jiránkův "Co jsme udělali slepicím?" nebo "Pivo přes ulici". Pak tam byl jeden kreslený, jak maník sochá a pořád si opakuje Michellangelovo "v každém kameni je ukryta socha" a nakonec uondaný sochař zařve: "Do riti, kde tá socha?"
Vždy jsem záviděla uvaděčkám v kině. Mohou vidět všechny filmy a zadarmo, a i několikrát! Včetně filmu pro náročného diváka, který se promítal vždy ve čtvrtek. V pubertě jsem určitě náročným divákem nebyla, ale v oněch sedmdesátých letech jsme milovali francouzské komedie a pozor (!) hltali v nich i módu. Velikánské kulaté sluneční brýle byly nedostupné, ale doma jsme si už šili kalhoty se širokými nohavicemi, toužili po botách na vysoké platformě.
A taky jsme chodili do letňáku, tedy do letního kina. Kino Čas v Nádražní ulici vzal čas, dnes se v Rakovníku promítá v Tylově divadle, letňák už měl taky na kahánku, ale naštěstí znovu funguje.
A to byste neřekli, ještě v roce 2004 jsem v kině v Bechyni, když jsem zavítala na film Krvavý Valentín, dostala v pokladně kina žlutou perforovanou vstupenku s velkým číslem řad, jak kdysi. V kině nás bylo asi deset, ale strachy jsme řvali unisono.
