Úřade práce, nepřestáváš mne překvapovat!

Aby nedošlo hned na začátku k mýlce. Statečně jsem pracovala od roku 1983 (buéé, když jsem osmnáctiměsíční dcerku drsně strčila do jesliček) až do r. 2010, kdy mi byl přiznán invalidní důchod I. stupně. Jsem ročník 1955.

A těch posledních pět let se to, slušně řečeno, hroutí, pokud jde o mé zaměstnání. Když už jsem tedy ze zdravotních důvodů nemohla své původní zaměstnání vykonávat, přihlásila jsem se v městě R. na úřadu práce, doložila potřebné dokumenty, kde je jen ověřili. Během dvou let jsme si s úřednicí už téměř tykaly, naše rozhovory byly stručné: našla jste si něco? - ne, - my pro vás taky nic nemáme, tak přijděte zase za měsíc.

Pak jsem se přestěhovala do města P., a tady to začalo. Na příslušném úřadu práce jsem předložila dokumenty, včetně vysokoškolského diplomu z Univerzity Karlovy, vyvedeném na ručním papíru atypického rozměru. Když jsem jej vytáhla z roury, úřednice se mírně orosila. Oprávněně. Nebylo lehké to hebedo zkopírovat.

Během tří let jsem absolvovala různé brigády na úřadech; kde vás taky v sedmapadesáti letech vezmou nastálo, že?! Tak se stalo, že jsem se na úřad práce vrátila ještě dvakrát. Po zkušenostech jsem si s sebou nosila aktuální potvrzení z Okresní správy sociálního zabezpečení, že jsem se fakt zázrakem neuzdravila a jsem nadále invalidní. Jako stará kancelářská myš jsem měla vždy doklady v pořádku, ale holt se musel na úřadu práce znova kopírovat můj vysokoškolský diplom. Takže už jsem potřetí byla svědkem, jak úřednice zápolila s diplomem i kopírkou, běhala okolo ní, diplom tam šoupla jednou stranou, zkontrolovala výsledek, šoupla druhou stranou...to nějak nevyšlo, tak znova....Už jsem se na to nemohla dívat: "Paní, ten diplom tady máte už dvakrát zkopírovaný, je někde v mé složce!" Zpražila mne přísným pohledem.

Koncem října, mi bude šedesát let (dvě děti), mám nárok na starobní důchod. Myslela jsem, že to u současného zaměstnavatele doklepu, ale rozloučili jsme se na konci srpna. Už si vybavuji důchod. Stejně jsem se dostavila na začátku září na úřad práce. Všechny doklady a roura s diplomem v tašce. Jsem tu evidentně naposledy, ani jsem se na obvyklou taškařici s kopírováním diplomu netěšila. "Paní", pravila ta dobrá žena, "vaši vyplněnou žádost o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání nepotřebuji. Musíte mi dát žádost o zprostředkování zaměstnání!" Bránila jsem se: "Ale já nechci, abyste mi zprostředkovali zaměstnání, budu mít starobní důchod, jen chci být v evidenci, aby mi stát hradil zdravotní a sociální". Dostalo se mi odpovědi, že, jestli nechci zprostředkovat zaměstnání, nemá se se mnou o čem bavit. Takže jsem vyplnila příslušnou žádost, vzala si nové číslo, vyčkala, až přijdu znova na řadu. Předložila jsem, mimo jiné, tzv. zápočtový list. Úřednice jej zkoukla a řekla: "Potřebuji doklad o rozvázání pracovního poměru!" Zase jsem byla štajf: "Ale vždyť důvod rozvázání pracovního poměru máte uvedený TADYv zápočťáku!!!!!" Ona: "Ne, potřebuji doklad!" Tiše jsem hlesla, že jej tedy přinesu a mimoděk se zeptala, jestli si nechce okopírovat můj vysokoškolský diplom. Nechtěla.

Koncem září se mám dostavit do příslušné kanceláře na úřadu práce, kde mi prý nabídnou odpovídající zaměstnání. Když jim řeknu, že zaměstnání fakt nechci, vyřadí mne, protože nespolupracuji.

A propos: Nic proti pracujícím důchodcům. Ale když vidím na různých úřadech v informačních kukaních vysloužilé úředníky nad sedmdesátkou, dovedu si na jejich místě zřetelně představit třeba vozíčkáře, kteří ...ale to ví každý, kdo vědět chce.