Díky svému dlouhému věku jsem zažila "řemeslníky" a řemeslníky. Ti první, za tam té doby, byli pány, kterým se muselo předcházet, když už jste je horko těžko sehnali, podstrojovat jim a obskakovat, lahvinka něčeho fajnovněšího
šla předem, basa dvanáctek se průběžně chladila a maminka se otáčela v kuchyni od božího rána, svačinka na vidličku, k obědu slepičí polévka s domácími nudlemi, řízky a to nám pan Jógl, jinak velmi dobrý známý z rodné vesnice, doma v Rakovníku maloval jen kuchyň a obývák. My děti jsme jej nesměli rušit, jediný, kdo měl k němu přístup byl můj tatínek, který mu průběžně otevíral lahváče. A maminka byla tak submisivní, že, když došlo na malování kuchyně, uchýlila se s dohotovením oběda do prádelny, aby mistra nerušila. Když pak malíř zasedl k opuletnímu obědu na dvoře, šla se matka letmo podívat do kuchyně, co mistr vytvořil. V chodbě domu pak tiše štkala. V kuchyni se na zdech skvěly trojúhelníky, různé barevné čáry i kolečka na pastelovém zeleném podkladu. To se stalo na jaře roku 1964. kdy jsme se do toho starého domu přestěhovali a chtěli mít vše čisté. Až za mnoho let jsem pochopila, že mistr byl novátor a kuchyni nám vyzdobil stylem Brusel. Časem jsme si zvykli.
Jednou zase bylo třeba zedníka na radikální opravu fasády. Tatínek přemluvil známého Pepíka ze Žďárů, ten dorazil podle domluvy v sedm ráno, ale ještě bylo chladno, i poprchávalo, tak dostal bohatou snídani, pár frťanů, padla i nějaká dvanáctka a vykouřil dvě krabičky Partyzánek. Pravil, že devátá (tedy hodina), to rozhodne. V devět pořád poprchávalo. Dostal svačinu, frťana a pivo. A povídalo se s tím, že se v jedenáct uvidí. V jedenáct jsme viděli, že Pepík je tutově namol, nerozpozná fanku od zednické lžíce. Tak jej tatínek odvezl Spartakem domů na Žďára.
V devadesátých letech minulého století jsme si začali zvykat na řemeslníky, kteří přišli, udělali co měli, rychle, celkem spolehlivě, ani kafe si nedali a už spěchali za dalším kšeftem. Nic ve zlém. Už to nebyla prvobytně pospolná společnost - ty mně tohle, já tohle; zaplatilo se více nebo méně za to, co bylo uděláno.
O to víc mne dorazil "řemeslník", který ke mně do paneláku, bytečku 1+1 přišel minulý čtvrtek na objednávku od družstva, protože do bytu pode mnou prosakovala voda. Pán v mých letech byl zcela otráven, lamentoval, co on tady a tohle....Nakonec sňal kryt z vany (naštěstí není zabetonovaná), dolů vrazil vyžádanou misku. Požádala jsem jej, aby vyjmul tubu zubní pasty, která za vanu zapadla (mezi vanou a zdí je fuga). Řekl, že je to zbytečné, protože ta pasta už bude vyschlá. Domluvili jsme se, že pátek dopoledne zatelefonuje, kdy přijde na opravu. Nezavolal. Ve středu ráno přišel v osm hodin, já ještě v pyžamu, bez ranní hygieny a pejsek se těšil na procházku. Na moji výtku, že se mi to nehodí, že jsme se nedomluvili, vehementně tvrdil, že mi telefonoval. Pak připustil, že možná ne, ale, že má mé telefonní číslo. Koupelnu a záchod mi zatarasil lajsnami a všelijakým materiálem, že prý ve čtvrtek ráno v devět hodin zavolá, kdy tedy na opravu přijde. Nebylo mi to jedno, taky chodím do práce. No a ve čtvrtek v devět rovnou přišel. Naštěstí jsem měla odpolední.
Ale garantuji vám, že pán nedostal ani domácí slepičí polévku s nudlemi ani pivko, to ostatně doma ani nevedu. Když mi řekl, že boční stěnu vany nesejme, protože to nejde (minulý čtvrtek to ještě šlo), protože mám v koupelně přišroubovaný (!) koberec, musela jsem si vzít jeden Neurol 0,5 mg a po chvíli mi bylo vše jedno. Opravdu, to není nadsázka, ale tvrdá realita. Odpoledne jsem totiž šla do práce na pokladnu do Alberta a obávala jsem se, že bych mohla být na zákazníky po ranním extempore s tím maníkem stále ještě nepříjemná.
Ovšem jak se pan řemeslník rozložil v chodbě, byla to neskonalá zábava pro mého pejska. Nejdřív jsem se bavila, pak jsem jej musela hlídat. Nosil po bytě koudel, plastová kolínka, špunt od umyvadla a jiné drobnosti. Vše jsem to sbírala a házela mistrovi do kabely.
Na závěr se mistr ošíval, když jsem si jím vyplněný montážní list vzala ke stolu a nasadila před podpisem brýle."Tady dole to podepište!", "Ne, já si to nejdřív přečtu!"
A pak jsem list otočila, stálo tam: Zavolat v pátek.
