Taky pamatuju malíře, který se vyřádil s trojúhelníky a čarami - naštěstí jen v lajně pod stropem. Byl to vyučený malíř, soused (žádné vyváření a popíjení se nekonalo) a tu geometrii jsem měli "za odměnu" neb rodiče nechtěli váleček... Od té doby jsme si malovali sami...

U nás to mistr malíř neměl jednoduché. Barák z přelomu devatenáctého a dvacátého století, stropy ve výšce 3,75 m. Své rozviklané štafle v běžné výši, na kterých sice elegantně chodil, mu byly k ničemu, vzal za vděk těmi našimi, vyrobenými na míru kvůli věšení záclon. Nedalo se na nich "chodit", protože byly festovní, takže maloval kam dosáhl, slezl, štafle posunul....Ovšem místnosti nám opticky snížil, strop bílý, linka asi ve výšce 2,60m, nahoře bílo a dole se to už malovalo! Zmíněný Brusel časem překryl neutrálně barevný podklad, ovšem s modním válečkem s tzv. leskem. Ten byl úzkým profilem na trhu, ovšem maminka prodávala v drogérii - barvy laky, žádný problém. Pak přišlo další módní období, na béžovém podkladu tmavohnědý tapetový váleček šíře cca dvaceti centimetrů. Divočina, vůbec to v obýváku nepasovalo právě k našemu nábytku á la Brusel. Dnes už je v téměř rodném domě nábytek neutrální (ta báječná křesla z šedesátých let, za které by nám dnes sběratelé utrhali ruce, kamsi zmizela), ale, jak je pochopitelné, stále se musí malovat s nějakými ornamenty, protože nánosy maleb za více než sto let nemá sílu nikdo škrábat na cihlu. Je-li tam vůbec ještě nějaká.

Je pravda, že existence solidního řemeslníka je podobným jevem - Jako když velbbloud přechází kry v Antarktidě ! Přesto se najít dají - znak, po ukončení prací vymést a uklidit po sobě, již jako samozřejmost ! Úřední Ultras - Družstevní garáže. Kolega poctivec sepsal závady a vyjel za chlapci z Ústředí. V zakouřené kanceláři ! gara mocnář seděl - Čeho žádáte ? Kolega mluvil a šermoval papírkem - Odpověď - Poštele mi to @ ! ... (fakt) ...

Kdybych si mohla vybrat živnostníka, jistě bych dopadla lépe. Ale musel prý přijít instalatér z družstva. Při odchodu žádal nějaký igeliťák na odpad. Dala jsem mu nový velký sáček, co používám na odpad, ten s uchy. Chvíli s ním zápolil, pak, řka,že má mastné ruce, požádal, abych sáček otevřela. Sáček jsem otočila vzhůru nohama, tedy těmi uchy nahoru a roztáhla jej s jedovatou poznámkou, že dno je zatavené. Opravdu si nevymýšlím a nechci být vtipná. Takových peripetií bylo za dvě hodiny mistrovy práce neúrekom, to se nedá vylíčit, čtenáře bych už jen nudila, protože to bylo spíš k pláči. Teď ještě musím zavolat někoho družstva, aby odvedenou práci shlédl, protože takhle hnusně oblemcanou vanu silikonem nikdo neviděl. Můj táta by řekl, že je to prasecká práce.