Volám ihned dceři po návratu z dovolené rovnou z letiště. Ona totiž s letadly není dvakrát kamarád, i když absolvovala fůru letů, stále si nezvykla a má starost i o mne, když jsem v luftě.
"Já vím, maminko, viděla jsem vás na slow na playtvaku, přistávali jste proti kameře, bylo to pěkné!", pravila naprosto klidně a vyvedla mne z pochyb. Nešlo mi totiž do hlavy, že jsme při přibližovacím manévru viděli svrchu krásně hrad Křivoklát (kde jsem svého času průvodcovala), a na ranveji pak zabočili k terminálu doprava, když jsem předpokládala, že to bude doleva. No, já laik, amatér přes ejráky (terminus technicus mého tatínka), co kouká na playtvak.cz, jsem předpokládala, že budeme přistávat od východu.
Měla jsem, coby mládě, to štěstí, že jsem si často mohla zalítat s "Andulou", tedy dvouplošníkem AN 2, táta měl známé, co na Rakovnicku práškovali. Jeho kamarád z mládí z Petrovic, pan J.H. svého času šéfoval karlovarskému letišti, naložil nás jednou s celou famílií do letadélka Morava(?!), to jsem byla ještě holka, udělal s námi okružní let - Karlovy Vary, Andělská Hora, Žlutice (kdepak by mne tehdy napadlo, že tam jednou budu bydlet!), letěli jsme nad karlovarkou rychlostí 240 km/h a autíčka byla jak mravenci. Říkal,:"Startovat se může, přistát se musí!.
Když jsem byla v r. 1976 na novinářské praxi v okresním týdeníku, dostala jsem za úkol udělat reportáž z výcviku družstva sedmibojařů (?) na rakovnickém letišti. Jednou z disciplín byl seskok padákem. Kluci jako panny! Mé jednadvacetileté srdce bušilo, jak postupně skákali, ještě na mne dělali opičky....Ale hlavně jsem si mohla sednout vedle, na sedadlo k pilotovi, třímat druhý knipl a udržovat na budíku letadélko v horizontu. Vrchol blaha!
Můj první let dopravákem, to bylo jiné kafe. Ale začnu ze široka. V r. 1978, v sobotu 1. dubna jsem se v Praze vdávala za přítomnosti jen několika lidí z mé i ženichovy strany. Naši odpoledne odjeli domů do Rakovníka, slovenská čtyřčlenná manželova součást odletěla na Slovensko. Co s načatým večerem? Tak jsme šli do tehdejšího kino Kotva, dávali Francouzskou spojku, to si pamatuji jak dnes. Během projekce manžel usnul. Pak jsme dojeli pak taxíkem ke mně na kolej Kajetánka, přiťukli si Tokajem, já symbolicky, protože jsem pod srdcem nosila miminko. Ráno ten můj drahý milovaný zbrusu nový manžel pravil, že v půlnoci nastupuje v Bratislavě na Istropolitan, vlak Bratislava - Berlín, kde sloužil v jídelním voze. Skoro jsem jej zabila hned v noční košili. On byl úplně klidný, ale se mnou to téměř praštilo. Sjela jsem těch patnáct pater do haly, z automatu zavolala letiště a ptala se na nejbližší spoj do Bratislavy. Takže ve 13.35 hodin jsme letěli, prvně jsem se v běžném životě podepsala na letenku novým příjmením (to se tehdy dělalo), letenka stála 135 Kčs, víkendový tarif. Oproti jízdence vlakem, první třídou, která byla za 103,60 Kčs. V letadle jsme dostali bonbon a zelenou limonádu Amaru.
Jak se posunula doba, letů dopravákem na dovolenou bylo víc. Nezapomenu však na jedno přistání - nepřistání v Karlových Varech, když jsme se vraceli z Tuniska. Byla mlha, lehce pršelo, už už jsme čekali, až to drcne dole na dráze a najednou, šup, my všichni zpět do sedadel, letadlo nabralo výšku a kapitán zahlásil: "Vážení, jak jste viděli, nic jsme neviděli, letíme do Prahy!". No, a při přistání v Trapani na Sicílii to tak buchlo, že soused na sedadle vedle zahlásil: "Jebnul s tím jak s polenem!"
Víte co, stejně je nejkrásnější ten moment, když na ranveji motory zaburácí a zaberou a pak to jde nahoru. "To je výtah!", říkal můj tatínek.
