Tak mi je nějak smutno

Dvakrát se mi stalo, a přiznám se, že jsem to dost krutě nesla, kdy mi zde byly dva články smazány. V jednom jsem napsala "ten hajzl utekl policajtům v poli", v druhém pak: "nebyla to červená knihovna, byl to černý fakt".

Znám kodex blogera, snažím se být slušná a korektní, vyjadřovat se česky správně, vyvarovat se příliš možným diskutabilním názorům, natož pak tématům xenofobním, politickým a jiným, které mne nebaví a kterým ani moc nerozumím.

Aktuálně jsem neslyšela v rozhlase dnešní Hovory z Lán. Trošku mne to mrzí, to muselo být maso, alespoň podle zpráv na netu, kde byla slova zk....ená, která měl pronést prezident, vytečkovaná. Ale, ne, že bych právě tato slova potřebovala slyšet, ale jde mi o autenciditu. Jak víme, ono se sem tam leccos napíše, ale slyšet to na vlastní ucho?!

Bylo-li to skutečně tak, je to neodpustitelné. Po sametové revoluci přišel nejdříve romantik urvaný od reality, pak paňák a teď tu máme hulváta první třídy. To snad ani ve světě nemá obdoby, Berlusconi se může schovat.

V tomto státě se mi už nechce žít, Vzhledem ke svému věku, tu asi díru do světa neudělám. Velice rozmýšlím nad možností vystěhovat se někam, být společnicí nebo se starat o někoho potřebného. Prostě dělat, co je třeba. Možná by se našla taková příležitost i zde, ale dosud jsem nenašla možnost takového uplatnění. Nemám zdravotnické vzdělání, v příslušných zařízeních vyžadují kvalifikaci dle příslušného zákona. Já jsem jsen člověk, který chce pomoci, pohladit, potěšit.