Tady se už nepotkáme, Mílo!

Před necelými dvěma roky jsem končila svůj blog slovy: "Tož, nejspíš se příště s Mílou potkáme tak, jak před asi patnácti let na petrovickém hřbitově. Jenže teď oba v teplácích, já v důchodu, on po exekuci s dluhy na krku.

Trochu, z dnešního pohledu, černý humor. Ale jen poloviční. Vezmu si na sebe něco slušnějšího, až půjdu v Petrovicích na hřbitov, abych se poklonila svým předkům i Mílovi.

Toto je přepis (s mírnými úpravami) mého blogu z 25.4,2013:

 "Naše babičky byly sestřenice. Babička Míly Ransdorfa a moje. Bydlely od sebe ve vesnicích vzdálených dva kilometry. Co se pamatuji, neudržovaly spolu nějaké bližší styky.

            Míla pocházel z vysloveně proletářské rodiny, maminka uklízela ve školce a tatínek náklaďákem rozvážel uhlí. Sourozence neměl. Chodili jsme spolu do petrovické dvoutřídky, on byl o dva roky výše. Děti ze Zavidova, odkud pocházel, musely denně v slunci, dešti, sněhu překonat asi dvoukilometrovou pouť lesem do školy. V zimě přišly na osmou zmrzlí, mokří a ohřívaly se u kamen, ve kterých školnice paní Došková ráno zatopila.

            V jedné ze dvou tříd jsme seděli postupně v jedné řadě druháci, v další čtvrťáci a pak páťáci. Paní učitelka Machová zadala jednotlivým ročníkům práci, nevzpomínám si, že by učební hodina byla něčím ohraničená, školní zvonek jsme neměli. Pokud měli čtvrťáci, kam chodil i Míla, čtení, snažila jsem se, jako druhačka, vždy spočítat počty nebo udělat cvičení z češtiny co nejdříve, abych je mohla poslouchat. Nejzřetelněji četl Lindauer a Randsdorf.

            S Mílou jsme se pak setkali na gymnáziu v Rakovníku, kam chodil do humanitní třídy. Už tehdy vynikal svými všeobecnými znalostmi a jazykovým nadáním. V šedesátých letech konal tehdejší rozhlas jakési interaktivní soutěže mezi dvěma městy, tehdy Rakovník soutěžil s Blatnou, družstvo každého města čítalo asi pět členů, soutěžilo se v různých oborech. Jedním z našeho družstva, v oblasti historie, byl i Míla Ransdorf, kterému tehdy mohlo být tak třináct let. Byl to prostě fenomén.

            Po maturitě jsme se několikrát viděli v autobusu z pražských Petřin, z koleje Větrník, on studoval filozofii a historii, já žurnalistiku. Prohodili jsme pár slov, spíš jako krajané a to bylo vše. Titul PhDr. získal v r. 1978 s prací Politická teorie rané renesance a reformace, když čtyřletou filosofickou fakultu vystudoval během dvou let. V roce 1982 pak obhájil titul CSc. s prací Husitská ideologie a vznik raného buržoazního myšlení.

            Jako člověk, kterého doma moc nehladili, dal se na politiku. Už na gymnáziu při příležitosti VŘSR deklamoval v tělocvičně Majakovského: „Černá mračna jdou a jdou…“ a v duševním prožitku mu šla ústa šejdrem.

            V politice jako člen KSČM vystoupil proti konzervativním funkcionářům a podporoval vstup naší republiky do Evropské unie. Po té se pak stal i europoslancem. Na rozdíl od jiných, našich, v této funkci setrvávajících dobře placených občanů, minimálně díky své jazykové erudici ví, o čem se mluví.

            Druhá věc je ovšem status „občan Ransdorf“. Od politování hodných automobilových nehod, které zapříčinil, až po dobu, kdy mu hrozila exekuce a dražby kvůli sedmnáctimiliónovému dluhu. On prostě nebyl člověk do tohoto světa. Nechť by působil v jakékoliv politické straně, hnutí nebo občanském sdružení, vždycky jeho praktický život nedopadl. Můžete ovládat tucet i více světových jazyků, ale nejsou-li vaše loketní klouby dost pevné a smysl pro realitu dostatečně pružný, prostě nepochodíte. Míla měl mít, podle mého názoru, tolik soudnosti, aby pochopil, že jeho svět je v knihovnách a archívech. nebo v pedagogické činnosti.

            Při veškeré shovívavosti, ale i politické kritičnosti, kterou jsem k Mílovi během let měla, kdysi dávno mne svým vystoupením a rozletem v poslanecké sněmovně dostal. Tehdy se řešila otázka balených koblih, mělo to být cosi na eurounijní téma a on začal svůj vstup citací z Sirotkova Saturnina.

Takže, Mílo, nechť je Ti petrovická půda lehká.