"Svátku, chrápeš?",

zeptala se mne Alena v telefonu. Vzhledem k tomu, že jsme se osobně už téměř pět let neviděly a spaly spolu naposledy před čtyřiceti lety, přišla mi otázka divná.

Tedy spaly jsme spolu v jednom pokoji na koleji Větrník v Praze na Petřinách, coby studentky vysoké školy. Ten pokoj jsme sdílely v dobrém i ve zlém, i když toho druhého až tak moc nebylo, spíš jsme se jen tak na sebe naprdly a určitou dobu se nechtěly vidět. Což šlo těžko, neboť jsme spolu chodily na autobus 134 nebo 155, podle toho, který zrovna jel dolů do města. Pak jsme šly od filozofické fakulty rozkopanou Kaprovkou (stavělo se metro) na Staromák, tam jsme v klidu na lavičce daly poslední cigáro před vyučováním a zamířily do Celetné 20, kde jsme v učebně číslo 140 zasedly vedle sebe do lavice. Tam jsme strávily celý den při studiu a večer to braly opačným směrem na kolej. Nebylo divu, že se ponorka občas objevila. Ve třeťáku jsme každá jedna volila jinou specializaci, Alena agenturní zpravodajství, já propagaci. Přes den se tedy naše cesty rozešly, na kolej jsme se vracely v různou dobu, o to radostnější bylo naše shledání.

Ale úterky, ty ob týden, ještě v druháku byly nezapomenutelné. To se totiž na koleji měnilo ložní prádlo. Vstaly jsme včas, svlékly peřiny a odnesly povlaky do podzemí koleje, kde jsme vyfasovaly prádlo čisté. Převlékly jsme své postele, šly se vysprchovat, natáhly znova noční košile a každá si vlezla do (své!) postele, zapálily jsme si, pokecaly, četly nebo spaly. V úterý dopoledne jsme totiž měli ve škole logiku, pak tělocvik a odpoledne politické odpoledne; přítomnost studentů se příliš nevyžadovala. Někdy jsem se vzpamatovala a alespoň na můj tělocvik, volejbal, od deseti hodin dorazila, protože mne to bavilo. Zvláště, že po našem tělocviku měli ještě volejbal kluci a já tam s Dřímalkou zůstávala, abychom si mohly zahrát.

Na koleji bylo tou dobou zvykem, že my holky, jsme se oslovovaly příjmením v mužském rodě. Takže jsem byla Svátek mezi Trachtem, Krausem, Šimíčkem (ahoj Magdo!), Jirsou a dalšími. Jen Alena byla "Pírče", neboť si tu přezdívku přinesla ještě z Litvínova. Jednou mi to nedalo, zeptala jsem se jí, jestli se její tatínek jmenuje Pírek nebo Pírka. Nasupeně odvětila, že Pírko.

Teď, po čtyřiceti letech od promoce, ji zajímá, zda-li chrápu. Odpověděla jsem tedy v telefonu upřímně a pravdivě, že nevím. Jsem šest let šťastně rozvedena a žiji toliko se psem. Ten si nestěžuje, možná proto, že sám občas chrápe a má pochopení pro stárnoucí paničku. Předloni jsem byla na dovolené s dcerou a jejími dětmi v Bulharsku, ani ti se o možném chrápání nezmiňovali. Možná proto, že jsem měla samostatný pokoj.

A jsme u toho. Alena má obavy, že chrápu. Totiž v říjnu jedeme spolu na dovolenou na Kypr, a ona špatně spí. Prostě jsme si dovolenou vymyslely, konstatovaly, že příště už nemusí být, já to zabeštelovala u cestovky, za což jsem si u Aleny vysloužila titul "vedoucí zájezdu". Čili ona je tudíž účastník zájezdu a vedoucího bude v lepším případě respektovat, v horším snášet. I s příležitostným chrápáním.

Nad dovolenou, kterou jsem si nalakovala předem narůžovo se vznáší mráček. Což když budu chrápat a zkazím Aleně všech deset nocí? Naštve se a pohádáme se?! Zničíme si dovolenou, na kterou se obě tolik těšíme a uškudlily si na ni z důchodu?

A co když ona bude chrápat a já ne? Taky to ostatně o sobě neví, je sama. Kdo koho vyštve spát na balkon?

Vidím to tak, že jsme s Alenou dřív spaly, teď spolu budeme chrápat.