Spanilé jízdy

Ty naše se konaly do Kladna, Kralovic a Plzně, ačkoliv Praha byla taky blízko. V šedesátých letech minulého století se má maminka domnívala, že všude jinde je lépe a dá se tam skvěle nakupovat.

Vypadá to, že jsme v té době nevěděli kam s penězi, ale není to tak. Heslem dne bylo: Za málo peněz hodně muziky,a maminka si myslela, že jinde hrají lépe než u nás doma v okresním městě, Rakovníku. Co si pamatuji, dalo se tam nakoupit vše (na rozdíl od dneška) od hodinek značky Prim, přes elegantní kabát z OP Prostějov, až po kvalitní český nábytek, kde v obchodě po léta kralovali manželé Truxovi z naší ulice.

Prarodiče nám v r. 1964 ze dvou třetin koupili dům v Rakovníku, tu zbývající třetinu naši spláceli. No, dům, řadový domek, 3+1, suchý záchod, dvoreček a zahrádka jak dlaň. Bylo třeba dům vybavit, protože před tím jsme bydleli v Petrovicích u Rakovníka, v nájemním bytě, kuchyně + pokoj, zasklená veranda.

Maminka usoudila, že koberce do nového obýváku a ložnice nelze koupit v obchodě na rakovnickém náměstí, protože v Kladně budou mít určitě lepší. Ono už se tenkrát tradovalo, že Kladno je zbožím velmi dobře zásobeno, neboť zde, dobře vydělávající horníci a dělníci rádi pustí nějakou tu grešli.

Tatínek velice nadšeně maminčin názor podpořil, ale nikoliv z výhledu dobrého nákupu, ale proto, že strašně rád jezdil autem. Pro něho to byl výlet, naložil nás do našeho bílého Spartaka a už jsme jeli s větrem o závod. Nákupní destinací byl obchod Siréna (Rozdělov?), hned u prvního věžáku směrem od Rakovníka. Byla jsem jak u zjevení, tolik zboží, všechno možné na jednom místě! A dokonce dva nové koberce, v nájmu jsme měli jen nějaké papírové tvrzené linoleum. Abychom to vzali jedním vrzem, maminka si umanula, že ten zelený zimní kabát, který nosí už od války, musí nahradit něčím lepším. Tak se koupil i kabát.

Byly-li na programu menší nákupy, to tehdy, když se rodinná kasa vzpamatovala z kladenského nájezdu, a my s bráchou potřebovali punčocháče, tepláky a tak, jelo se do Kralovic. Maminka byla toho názoru, že jde už okres Plzeň-sever, a tam bude určitě lepší výběr, když už jsou tam i lepší silnice. Tatínka to, jak jinak, bavilo, protože jsme se cestou zastavili i u rybníka na Zdeslavi a vykoupali se.

Ovšem Plzeň, to byl svátek! Tam se jezdilo výjimečně, ale nikoliv na nákupy, ale na špacíry po městě. Než jsem šla v r. 1961 do první třídy, dali mne tam rodiče ostříhat, padaly na zem zlaté kadeře, stříhali malou holčičku. Nikoliv dohola. Matně si to pamatuji, dětské kadeřnictví, seděla jsem na nějakém kohoutovi, vedle byla snad i husa; a jak jsme čekali, tak jsem si hrála s počítadlem, kde místo kuliček byli barevní ptáčkové.

Další spanilé jízdy se odehrávaly do Loun, maminka opět upřednostňovala  jiný okres, tam se taky dalo nakoupit, i to, co bylo běžně v Rakovníku. Nezapomenutelné však bývaly cesty do Karlových Varů. To jsme jeli Spartakem Starou pražskou dolů, zaparkovali někde u Poštovního dvora a pak se jen tak procházeli.

Za ta léta, mne čas odvál i do Karlových Varů, kde jsem bydlela deset let, i do Plzně, kde bydlím teď. Sháněla jsem pamětníky, kde to bylo, kde mne stříhali, sedíc na sádrovém kohoutovi? Prý někde naproti Měšťanské besedě.