S Alenou

Potkaly jsme se někdy v prváku na vysoké škole, víceméně obě vyjevené z hlavního města, skončily jsme na koleji Větrník. Já v pokoji s Milenou, z pátého ročníku, která kouřila Multifiltry, tehdy za dvacet (!) korun. Měla stálého partnera, tudíž jsem se musela sem tam klidit, aby měli soukromí.  

lena bydlela s Jarkou, která si začala už v prváku s Viktorem z páťáku a často u něho Praze přebývala. Takže se to tak semlelo, že jsem dost často bývala u Aleny, abych nepřekáželau Mileny. A už nám to s Alenou zůstalo. Trošku se to na koleji reorganizovalo bez vědomí ubytovací kanceláře.

Prožila jsem s Alenou na koleji krásné roky, chodily jsme spolu do školy, na rohu Pařížské ulice v mléčném baru si dávaly kakao nebo mléko s rohlíkem; vždy jsme chodily do školy natolik dopřed, abychom si mohly v klidu sednout na Staromáku a dát si cigáro před školou.

Ty dva první roky na fakultě - periodický tisk, jsme zvládaly. Ale časem se u nás začínala objevovat ponorka, aniž by si to jedna, každá z nás připouštěla. Bydely jsme spolu, chodily jsme spolu do školy, studovaly spolu. Od třeťáku jsme se rozdělily,  Alena začala studovat agenturní zpravodajství, já propagaci. To, co nás rozdělilo, nás obě dvě opět zcelilo.

Na koleji jsme spolu hrály karty, a Alena si k tomu vždy dala nanukový dort. To jsem jí záviděla, protože mé finance na to nikdy nedosáhly, musela jsem každý měsíc dost počítat.

Ve čtvťáku nás přestěhovali na kolej v Břevnově, každá jsme, ve čtvrťíáku obývala malinkatý solo pokojíček, na chodbě dvoják a společné příslušenství. Nebudu už dneska říkat, kolik mne ten pokojíček za měsíc stál, to už se nedá porovnat. Ale bylo to přijatelné i pro mé výrazně dělnické rodiče, kteří nikdy neměli korunu nazbyt.

S Alenou si teď voláme, minulý rok jsem ji navštívila. Máme si pořád co povídat.