Ruth G.

 Setkalajsem se s ní na počátku července roku 2004 v Bechyni v lázeňském domu Jupiter. Přidělili nás k jednomu stolu, seděly jsme vedle sebe, ona tiše zobala ze svého talíře, já, jak bylo mým zvykem u jídla hlaholila a šermovala lokty.

Byla malá, droboučká, vždy velmi upravená, téměř každý den vyšla v novém modelu, kostýmku a dala si záležet, aby kabelka ladila, řečeno dnešním jazykem, s outfitem. 

Asi hned na druhý den pobytu bylo velmi teplo a ta milá, tichá a skromná paní oblékla k obědu kostýmkové šaty, jejichž kabátek měl tříčtvrteční rukávy. Mezi jídlem, kdy jsem se nimrala s kostmi v podávaném pstruhu, jsem letmo zahlédla vnitřní část jejího levého předloktí. Bylo tam vytetováno několik čísel. Zatrnulo mi, to jsem znala jen z dějepisu.

Odpoledne jsem si k ní úmyslně přisedla na terase. Dala jsem se s ní do řeči, taky proč ne, když už spolu stolujeme?! Nedalo mi to, po čase při kávě a zákusku, jsem se osmělila: "Paní, vidím to tetování, chcete o tom se mnou mluvit?". "Ale ano, děvenko, já o tom mluvím všude!".

Hovořila tiše a soustředěně. Pocházela z velmi bohaté a vážené rodiny Götzů, která mezi válkami hrála v Praze prim. Mimo jiných, i architekt Kotěra, který byl shodou okolností autorem právě námi obývaného lázeňského domu v Bechyni, byl Götzů rodinný přítel. Malá Ruth vyrůstala v multikulti světě a dostalo se jí výborného vzdělání.

Druhá světová válka roztrhla její židovskou rodinu, ona sama se dostala do koncentračního tábora v Hamburku, aniž by věděla kde skončili její rodiče a sourozenci. S ostatními spoluvezeňkymi pracovala v lomu. Při svém vyprávění vzpomněla epizodu, kdy s dalšimi ženami musela vykládat vagóny zelí. Všechny byly hladové, kamarádka ji nabádala: "Ruth, ukradni hlávku zelí!" Příčilo se jí to, nedovedla si představit, že by něco měla ukrást. Nakonec to udělala. Jednu jedinou hlávku zelí. Viděl ji dozorce a zbil ji do bezvědomí.

Ruth válku přežila, vrátila se z celé rodiny jediná. Ještě byla mladá, založila rodinu, měla syna, který se dodnes o ni stará, vozí ji každoročně do Bechyně na měsíční lázeňský pobyt.

Prý se jí ptají babky v parku: "Jak to, paní Götzová, že si můžete každoročně ty lázně dopřát?"

"A já," říká paní Ruth, odpovídám: "Tak to si musíte nechat nejdřív vyvraždit celou rodinu v koncentráku, a pak vám nějaká koruna od německé vlády přijde, protože já vlastně tady důchod ani nemám!"

S Ruth jsem se už nikdy pak nesetkala. Vím však, z jejího vyprávění, že se velmi angažovala, i ve svém vysokém věku (nar. 1922) chodila do škol, mluvila o válce, o utrpení, o nutnosti sounáležitostí, pochopení, lásce a toleranci.

Děkuji za setkání s Ruth.