Proč týrané nediskutují

Před několika dny se tu objevil blog - 3 otázky, 3 stručné odpovědi osoby týrané, a z těchto několika řádků si vlastně ani nebylo možno utvořit názor, což většina diskutujících tvrdě kritizovala. Autorka pak s pohnutím konstatovala, že tírání se týká 38% soužití, přičemž se pozastavila nad tím, že v danou dobu blog navštívilo 1600 recipientů, ale celkem diskutovali tři jedinci. "

Milá, zlatá, nám se prostě už o tom nechce mluvit.  Já osobně jsem s manipulátorem - diktátorem prožila dvacet let. Kdekdo mi okolo říkal - jsi blbá, proč jsi se nechala, proč jsi neodešla dřív. Rozum mi k tomu nahrával, ale pořád jsem vzpomínala na první tři roky, kdy jsme spolu jen chodili, a byli šťastní, než jsme se rozhodli, že budme šťastní do konce života. A pak to šlo z kopce: http://janamrazkova.blog.idnes.cz/c/416362/Tyrani-doma.html

Jen ve stručnosti, protože se mi fakt o tom nechce mluvit. Policie ČR, pak 2x soud rozhodl, že se ke mně nesmí přiblížit (dohromady 6 měsíců), mezi tím proběhl na jeden zátah rozvod. A všichni, od kriminalistů až po soud se mne ptali - proč jste to neukončila dřiv?  Co jim budu vykládat, že jsem tajně doufala, že se vše v dobré obrátí?

Státní zástupkyně podala žalobu pro týrání, já se podrobila vyšetření ve Vojenské nemocnici ve Střešovicich v Praze, pak ve Fakultní nemocnici v Plzni, nakonec v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. To už ovšem bylo dva a půl roku po rozvodu, kdy jsem se odstěhovala do jiného města, našla si podnájem a zaměstnání, na minulost se snažila zapomenout.

Inu usoudili, že nejsem osoba týraná.

A protože mám jisté vazby - přes dceru, dobrovolnici v Bílém kruhu bezpečí, usoudila, jsem, že v této situaci nejsem sama. Teoreticky vše fajn, ale ve skutečnosti vám nikdo nepomůže. Pokud vás ten váš nedorazí do němoty, nepřeválcuje vás, nemáte šanci. Bohužel.

Proto se nám o tom nechce mluvit. Buď se stydíme, nebo jsme se už zmátořily a chceme zapomenout.