Tedy ne unést nějakými únosci. Ostatně ti by se mnou, díky mé živé váze, měli opravdový kus práce. Možná by museli použít i nějaké popruhy, jaké se dávají třeba koníčkům, kteří spadnou do díry nebo tak.
Tak toto mne baví víc rozvést. Z dodávky by vyskočili čtyři maskovaní muži, ten pověřený by mi na nos flákl kus vaty napuštěný éterem, jeden by dával bacha, dva ostatní by mne bafli, jak tomu v amerických filmech říkají "68", tj jeden pod ruce zezadu, druhý pod koleny a šup se mnou do auta. Jak říkám: dodávka, nějaké městské malé autíčko by nepřicházelo v úvahu. Ale vlastně proč by mne unášeli? Jsem čerstvá starobní důchodkyně, chlapa nemajíc, natož někoho, kdo by byl ochoten zaplatit za mne výkupné.
Ale vážně. Ptám se sama sebe, proč se nenechám unést dějem a skutečnostmi ve filmech a dokumentech, na které se dívámi v televizi.
Předesílám, že nesleduji české nekonečné seriály, k těm se tedy nemohu vyjadřovat. Ale ráda se podívám na Prima - Zoom, mám ráda přírodopisné a historické dokumenty. Nejsem jediná, kdo shledává, že české komentáře jsou šity horkou jehlou. Člověk nemusí být polyglot, aby se ustrnul nad katastrofální výslovností. Prostě mi nedává smysl, že někdo, kdo původní text (BBC, National Geographic apod.) překládal, nedal pokyny jak vyslovovat názvy měst, míst apod. Kupříkladu, na obrazovce dole vlevo se objeví: Limoges, France; komentář: LIMOGES, Francie. Och, bože, to se čte "Limóž". Jinde: "Ausman", mělo jít o stavitele novodobé Paříže, takto barona Hausmanna, Francouzi ovšem vyslovují "Ósman". Snad jsem v tomto hnidopich; v dokumentech jde v podstatě o něco jiného než výslovnost. Nemohu se však zbavit přesvědčení, že dojem má být dokonalý. Jiná pitomost: detailní záběr na bylinku kontryhel, v průvodním slově: "tak toto je dobromysl, velmi dobrá bylina na ženské orgány". Dobromysl, čili oregano, dnes už zná díky pizze u nás skoro každé mimino, a kontryhel je skutečně dar pro ženy.
Proč mi to není jedno? Proč mne diletantství pořád nadzdvihuje? Už jsem posedlá. Kdykoliv se v jakémkoliv záběru objeví hodiny, všimnu si, kolik ukazují. Když druhý den - dle děje - ukazují stále stejně, vidím, že něco není v pořádku. Zrovna tak, když aktéři právě vylezou z vody a v dalším, dějově navazujícím, záběru mají suché šaty. Tuhle v jednom filmu to skoro napravili, herci měli sice suchý oděv, ale zmáčené vlasy.
Ptáte se, proč jsem se přestala dívat na detektivku Hawai 5-O? Od té doby, kdy detektivovi prostřelili pravé stehno, on doběhl ještě zločince a skolil jej, na to detektiva vyváželi z nemocnice na vozíčku, měl kraťasy a ovázané levé stehno.
Jak jdou na člověka léta, je spíš ochoten smířit se. Jenže já se cítím ještě dost mladá a navíc mám možnost volby. A pořád si mohu říci: "Tohle nemusím, tohle mne neživí." Má kamarádka Alena na to má letitou hlášku: "Na+rat na hrob, žádný kytky!"
